Pravá indonéská svatba, nebojte ne naše:)

Přesto, že byla sobota, měli jsme dost napilno.

2 roadshow v jeden den! Na první přišlo 425 studentů! To byl mazec, skupinky po 50 dětech se moc zvládnout nedali a ne všichni měli překladatele, takže byl i problém jazykově. I když jsme dorazili všichni do druhé školy o hodinu později, nebyl to problém a vše hladce proběhlo. Dětí bylo jen 30, ale úžasné. Nejchytřejší ze všech škol! Všichni mluvili plynule anglicky a nebály se zeptat na cokoli o HIV či SEXu.
Pak jsme se přesunuli na oběd ( nudličkýýý, už nám rýže leze krkem lehce). První restaurace, kde měli uvedeno, že se dá platit kartou VIZA. Jenže nakonec jim to mašina při placení odmítla. Je to tu trošku problém všichni trainees mají VIZU a jsou zvyklí platit kartou a bohužel i letenky dělají problémy. Vyšli jsme z restaurace a hustě pršelo ( v tuto dobu to tu není obvyklé, období dešťů je od listopadu do dubna). Nebylo to ideální, bo jsme mířili na přehlídku místní kultury. 3 hodinový průvod složený z 36 různých vystoupení procházel ulicí Pahlawan, kde se představil vždy nejprve vládě a poté čekajícím lidem. Trošku jsme zmokli, ale stálo to za to! Byli jsme tam snad jediní turisti, takže jsme chvílemi byli i my atrakci a fotili se s různými lidmi. Když už nás bolely nožičky, šli jsme si projit stezkou kamínků, která má být léčivá a do místního parku. V parku byla umístěna socha matky s 2 dětmi, což symbolizuje doporučenou velikost rodiny pro místní občany.
Večer jsme dostali nabídku podívat se na Indonéskou svatbu. Samozřejmě, že jsme šli! V Indonésii se na obřad zve pouze úzká rodina a na „oslavný obřad“ všichni známí. Ženich byl místní doktor, takže akce to byla veliká (500 lidí i více). Vše probíhalo v luxusním hotelu, kde nás přivítali obrazy z profesionálních fotek ženicha a nevěsty, dostali jsme deníček s jejich fotkou a zařadili se ho obrovské řady. Řady gratulantů. Na pódiu stáli novomanželé a po stranách jejich rodiče. Každý, kdo přišel, jim poblahopřál a přesunul se do sálu s jídlem. Chudáci tam stáli celý večer (prý až 5 hodin) a to bez jídla. Místo na sezení měli jen VIP hosté, ostatní na stojáka. V celém hotelu bylo asi 20 stánků z různých druhů jídel a sladkostí. Hosté se cpali a okolo běželi na plazmách fotky novomanželů, záznam z oficiálního obřadu a živý záznam přijímání gratulací. Venku stály obrovské cedule, což byly ve skutečnosti gratulace od těch, co se nemohli dostavit (nechyběla také vláda, rada lékárníků a další významné osobnosti města). Vše bylo laděno do tyrkysové a vypadalo ohromně. Po několika nášupech (Dimas zvládl 4porce!) jsme se zpátky do reality a našeho domečku.

Rádio, překvapení a „indonéský čas“

V pátek ráno jsme měli další roadshow. Domluvili jsme se, že přijdeme dřív, abychom vše nacvičili. Takže jsme s Honzou od 0830 čekali ve škole jak roury, než všichni přišli v 0930 a nic jsme nenacvičili. Těsně před začátkem se rozhodily role a šlo se. Honza vedl celou roadshow (šikulka). Do třídy přišlo 70 lidí a konečně to mělo spád. Děcka se snažily a dokonce uměly i anglicky někteří. Nakonec mi všichni zazpívali „happy birthday“ a moje skupina vyhrála best tým.)

Večer jsme se měli přesunout na hlavní třídu ( Pahlawan street) společně s místním rádiem, který je partner našeho projektu a dělat off air show. Opět jsme přišli na čas. Chyba! Strávili jsme čekáním na ulici hodinu, když přišli další lidi z projektu, že se celá akce ruší a posílají pro nás auto. Čekali jsme dalších 20minut a fakt nás to už naštvalo. Najednou z poza domu vyšla skupinka AIESEcářů, trainees a lidí z rádia -zpívali a přinesli mi dva dortíky. Bylo to super:) Tak sem jim pro jednou zase odpustila, že přišli pozdě. Poté jsme hodinu chodili po ulici, rozdávali letáčky a hráli hry ve společnosti místního rádia a jeho maskota. Honzíček měl zazpívat českou tradiční píseň…tak zvolil Co jste hasiči:)

Jsme tu doma (umíme jezdit autobusem a jíst na zemi)

Jelikož nemáme ve čtvrtek co dělat, spíme dlouho, brouzdáme po netu a ve 2 se vydáváme do města s tím, že ušetříme a vememe si místní autobus. Funguje to tu tak, že tu nejsou žádný zastávky, ale vždycky mávnem na autobus, který jede kolem a když chceme vystoupit, tak se zase zakřičí. Takže jsme mávli na autobus, ukázali mu adresu (totálně nevíme kde to je), z posuňků jsme pochopili, že jede tím směrem, tak jsme nastoupili a jeli. Cestou k nám přistoupil pán, který uměl lámaně anglicky, tak jsme mu řekli kam jedeme a on, že nám řekne kde musíme přestoupit. Pro jistotu vystoupil s námi vzal nás na druhý autobus a odvezl nás až na místo. Lidi jsou tady hrozně hodný, podle mě je to zatím nejpřátelštější národ, který znám.

Ve městě jsme měli meeting, kde jsme konečně udělali koncept roadshow, který dává trochu smysl (po dvou roadshow, který už proběhly), a jeli na večeři do místní restaurace. Byli jsme v ulici, kde jsou jenom stánky se zahrádkou, jediný rozdíl o proti ČR je, že se sedí na zemi. Jídlo ale bylo vynikající (kousky kuřete na špejli). Jelikož se nám ještě nechtělo spát, přidali jsme se k ostatním trainees, kteří šli do mítního klubu. Jediný místo, kde si tu můžu dát píííívo, tak jsem si dal místní za 42 000 rupií (84 Kč). V klubu byla i živá kapela, která hrála vynikajíce, ale po půlnoci ji vystřídal DJ, takže to už nestálo za nic.

HIV roadshow a úžasné odpoledne v sirotčinci

Ráno jsme si zkusili místní vstávaní 0600! Vše začíná už v 0700, jelikož se již od 0430 modlí, připadá jim to tu normální. No a kam my jsme vstávali? Na první přednášku na střední škole. Našim úkolem je mluvit s dětmi o tom co je to HIV AIDS a jak se mají chránit. Což je poněkud složité, když je SEX a vše okolo tabu a nesmí se o něm mluvit.
Ve škole bylo 16 dětí ( podle plánu bylo 40) a celou hodinu vedli místní AIESECáří, občas i v bahasa, takže naše role byla zeptat se co o HIV ví, pomoc jim připravit odpovědi na otázky a hlavně se usmívat.)

Odpolední roadshow další škola zrušila, tak jsme se vydali do místního sirotčince. Cesta byla dlouhá a vedla až k malým vesničkám, ale stálo to za to. Pracovník sirotčince nám ukázal, jak děti žijí, kde spí, jí a pak si pro nás připravili přivítání v altánku. Celkem asi 75 dětí! I když nemluvili moc anglicky, představili jsme se jim (já, Honza, Lara z Holandska), rozdali sladkosti a potom s nimi zkoušeli různé hry.

Nejprve se styděli, takže jsme jim zpívali písničky my (žádná nás nenapadla kromě Jingle Bells:) a tančili „Lele“ a „Ice-cream and cake“. Smáli se a měli radost, tak jsme přidali i jednoduché hry a moc se bavili. Nakonec nám zazpíval i místní chlapeček. Děti byli moc roztomilé! Různého věku (většina 8-16). Všichni se s námi chtěli fotit (překvapilo nás, že někteří měli vlastní mobil). Blížil se večer a museli jsme se rozloučit. Fakt super zážitek! Určitě chceme přijet znovu a pomoc jim učit se anglicky , jen najít řidiče…

První "pracovní den"

Je úterý ráno a řešíme, jak probíhá náš projekt, moc informací zatím nemáme.
Nakonec se dozvídáme, že budeme mít celo projektový meeting ve 3pm v nějaké
kavárně. Takže se v klídečku dospíme:)

Ve dvě si objednáváme taxíka neboli místně taksi a míříme do kavárně Basilio. Cesta trvá asi 30min, jelikož bydlíme na druhé straně města ( Semarang - tedy naše městečko má 2 části - dolní a horní, bohužel jsme v té části, kde toho moc není a budeme všude muset dojíždět). Cesta nás stoji 35 000Rp, na naše 70Kč. Kavárna je součástí místní shopping mall, takže máme oba radost, že pak půjdeme po obchodech:)

Honzíček má strach, že přijdeme pozdě, když v 1456 vystupujeme z taxíku ( ještě si moc nezvykl na místní dochvilnost). Samozřejmě tam byla zatím jen půlka trainees i OC a čekalo se min půl hoďky než meeting začal. Na úvod jsme dostali materiály k projektu, konečně! Jenže v "bahasa“ (Indonéština)! OC slibuje, že vše přeloží a pošle večer:) Zatím OCP vysvětluje, že se jedná o rozpis roadshows na jednotlivých školách, kde budeme přednášet o HIV. Pro tento týden máme 6 hodinových prezentací. Trainees je nás tu asi 18, takže já sem měla v rozpisu 9 minut v pátek a 1 minutu v sobotu, Honzu radši do prezentací nezahrnuli. Moc se nám to nelíbilo, takže jsme se domluvili, že přijdeme na všechny prezentace a chceme se zapojit! Jinak bylo moc fajn potkat se se všemi trainees z našeho projektu, bo některé nepustili na Youth Camp, takže jsme se ještě neznali.

Po meetingu jsme se vydali se skupinkou Asiatů do shopping mall na nudle! Voněli asi jak když Nurmya vařila na MC bytě, ale byly moc dobrý:D. K nudličkám jsme si dali melounový juice, který je fakt fresh. Seženete ho za 12 000Rp ( 24Kč), což je oproti količce za 5000Rp dost, ale na "český poměry" bomba.

Bydlíme spolu

 V 6 večer vyjíždíme 14 trainees do Semerangu, na nádraží jsme velká atrakce, lidi si na nás ukazujou a smějou se. Oproti Peru se tady cítím hrozně bezpečně, všichni mi přijdou přátelští a jsou schopni pomoct. Autobus je na moje nohy hrozně malý a tak trpim do 4 do rána, než přijedeme do Semerangu.  Cestou se stavíme v restauraci, kterou máme v ceně jízdenky (opět rýže). Jelikož se do Semerangu dostaneme už ve 4 ráno, tak naše rodiny nejsou ještě připravený, jedeme do AIESEC domu a tam jdeme spát.

Vzbudí nás po 12, že jedeme na oběd. Naše rodiny pořád nejsou ready ale Dády rodina se pro ni prý staví na obědě. Jedeme do místní restaurace, kde si dáme rýži. Poprvé jíme rukama a moc to neumíme. Může se jíst pouze pravou rukou, ale používat všechny prsty, takže s tím máme problémy. Na oběd se pro Dádu staví Dimas (AISEC alumni a její rodina) a jedeme s ním vyměnit prachy. Jsme milionáři dostali jsme 2,75 milionů (něco přes 5000 Kč), nakoupili toaletní papír (ten tu nepoužívají, mají na záchodě hadici, kterou se mejouJ) a jeli domu k Dimasovi. Moje rodina mě měla vyzvednout až v 9 večer v AIESEC domě, takže jsme u Dimase 4 hodiny čekali, koukali na televizi a navečeřeli se. V 9 jedeme pro kufry do AIESEC domu a taky potkat svoji rodinu, ale jelikož ještě pořád není ready, rozhodne se, že budu bydlet taky u Dimase s ním pokoji.

Konference pokračuje

Místní kola což je v podstatě čaj:)

Jelikož jsme celkem v luxusním hotelu, můžu si ráno dopřát studenou sprchu spolu se švábem, který mi tam dělal kamarádaJ Celý den agenda, která se Evropanům moc nelíbí. Nemám žádný konkrétní informace o AIDS a všechno je tady tabu, takže nevim, co budeme přednášet. Například chceme chráněný sex ale koupit si tady kondom je pro mladý lidi celkem nemožný, a když už najdou obchod, kde i přes jejich nízký věk jim ho prodají, tak na něj koukají všichni pohrdavě. Evropani navíc odmítají říkat, že předmanželský sex je špatný, což bysme prý měli, takže je tady taková zajímavá atmosféra. Zdrhneme s Dádou na chvíli z agendy a jdeme si koupit do města místni kolu za 3000 rupií (6Kč), což je pro místní restauraci velký zážitek a všichni jsou nadšení, že jsme k nim přišli. Večer jedeme všichni delegáti do centra do klubu 13 taxíkama a tady to žije, alkohol teče proudem, tanec i body shoty, prostě Evropa, takže si můžeme dát konečně pivo a s Dádou i pusuJ Měli jsme povoleno od OC tu být maximálně do jedný, ale Evropani nechtějí odcházet a tak se ve 2 ještě vydáme do Mc Donalda, abychom si dali první pořádný jídlo (do týhle doby máme rýži dokonce i k snídani)



Snidaně, oběd, večere k nerozeznání

Ráno v 9 má začínat agenda, ale když přijdu v 9 na snídani jsem tu jako druhý, nikdo nebyl schpný po včerejšku vstát. Konference už se nějak doklepe. Ceska republika vyhraje cenu pro nejlepsi delegaci z 19 zemi. Na to, že cíl konference byl dát nám vědět co přesně budeme dělat a informace k tomu, tak nemáme skoro nic, ale s ostatníma trainees jsme se fakt zkamarádili a byla super atmoška, takže odjíždíme celkem spokojený.

Konference

Ráno mě už po šestý začali budit ostatní trainees, který stávali, tak jsem to nevydržel a vstal už před osmou. Byli jsme v obrovském domě (skoro paláci) bohatý rodiny asi s dalšími 10 trainees (všechno kluci). Když jsem se s každým pozdravil, tak jsem si šel zaplavat do venkovního bazénu a pak zkusil sprchu. Jelikož se jednalo o bohatou rodinu, sprcha byla (normálně se tady polívají z kýble), ale s teplovou vodou se můžu na příští 2 měsíce rozloučitJ. Čekala mě evropská snídaně (croissante a čaj), kterou jsem strávil s ostatníma trainees. Dozvěděl jsem se třeba, že můžu jít do vězení za sex před svatbou, nebo že se modlí 5krát denně, každá modlitba má svůj název a kromě těhle 5 povinných jsou ještě mezi nima další dobrovolný. 

Na konferenci jsme měli  jet před 11, takže v krásných půl druhý jsme vyrazili. Naštěstí jsem se dostal i do klimatizovanýho auto, kde byla i Dáda. Konfera byla pro 70 lidí z 6 LCs, všecno trainees z našeho projektu. Jsme tu 6 čechů (ale oni pak jedou na projekt do jiného LC). Klasická opening plennary, která obsahovala kromě tradičních pravidel „be on time“ a „always be happy“ jsou tu pravidla jako „žádný alkohol“, „žádné holky na klučičích pokojích a obráceně“ , „žádný party na pokojích“ nebo nenosit příliš krátký kalhoty (všechny pravidla byly porušeny Evropany hned první večerJ  Přestož Globall village neobsahovala žádný alkohol celkem jsme si ji užili. Česká republika měla jeden z nejlepších stánků.  Global Village končila v 11, museli jsme zorganizovat ještě party na pokoji, kam se nanosil všechen reprezentavní alkohol, který se nestihl na GV vypít. Asi 20 Evropanů a odvážnější Asiati pařili do 2 do rána.

Vyrážíme na cesty

Dadina host family a dalsi trainees v Jakarte

Začínáme s obavou Dády o to, jestli jí odbaví její obří kufr, ale prošla, i když měla o 3 kg nadváhu. Ve Frankfurtu jsme měli jen hodinu a půl na přestup a to jsme museli vyjít a znova odbavit sebe i když kufry nám letěly až do Jakarty. Navíc pán před námi, který měl vyndat z kufru notebook, zapoměl heslo, a tak jsme čekali asi čtvrt hodiny ve frontě (Dáda říká, že víc).  Celník nám na to, že nám uletí letodlo odpověděl jenom: „It is not my problem“J Naštěstí jsme to stihli. S přestupem v Soeulu jsme se dostali v pohodě do Jakarty. 

Host family pro 10 trainnees v Jakarte

Překvapivě nás pustili bez větších byrokratických komplikací, takže jsme mohli jít rovnou do letištní restaurace, kde na nás měli čekat místní AIESECáři. Nebylo překvapení, že s asijskou dochvilností tam ještě nebyli a dorazili zhruba po hodině čekání spolu ještě s dalšíma 2 Eps z Číny. Všechny nás naložili do velkýho auta a jeli jsme se ubytovat. Jakartě kolabuje provoz, protože nemají metro, takže všichni jezdí jenom autem nebo na motorce, protože už ale bylo 11 hodin v noci, tak byla jen běžná hodinová zácpa. Jelikož nesmíme bydlet spolu (kluci, holky v jednom baráku), tak jsme nejdří v vyložili Číňanky pak mě. Dáda mi odjela někam do neznáma, já přišel do domu plnýho spících lidí, lehnul si na matraci a čekal 3 hodiny, než v 30stupnovym vedru usnu.