Jsme tu doma (umíme jezdit autobusem a jíst na zemi)

Jelikož nemáme ve čtvrtek co dělat, spíme dlouho, brouzdáme po netu a ve 2 se vydáváme do města s tím, že ušetříme a vememe si místní autobus. Funguje to tu tak, že tu nejsou žádný zastávky, ale vždycky mávnem na autobus, který jede kolem a když chceme vystoupit, tak se zase zakřičí. Takže jsme mávli na autobus, ukázali mu adresu (totálně nevíme kde to je), z posuňků jsme pochopili, že jede tím směrem, tak jsme nastoupili a jeli. Cestou k nám přistoupil pán, který uměl lámaně anglicky, tak jsme mu řekli kam jedeme a on, že nám řekne kde musíme přestoupit. Pro jistotu vystoupil s námi vzal nás na druhý autobus a odvezl nás až na místo. Lidi jsou tady hrozně hodný, podle mě je to zatím nejpřátelštější národ, který znám.

Ve městě jsme měli meeting, kde jsme konečně udělali koncept roadshow, který dává trochu smysl (po dvou roadshow, který už proběhly), a jeli na večeři do místní restaurace. Byli jsme v ulici, kde jsou jenom stánky se zahrádkou, jediný rozdíl o proti ČR je, že se sedí na zemi. Jídlo ale bylo vynikající (kousky kuřete na špejli). Jelikož se nám ještě nechtělo spát, přidali jsme se k ostatním trainees, kteří šli do mítního klubu. Jediný místo, kde si tu můžu dát píííívo, tak jsem si dal místní za 42 000 rupií (84 Kč). V klubu byla i živá kapela, která hrála vynikajíce, ale po půlnoci ji vystřídal DJ, takže to už nestálo za nic.