Bandung aneb den s Myou a Michalem

Zvětšit mapu

Budík nám zvoní už ve 4:30, takže pohodička předchozích dnů je pryč a krutá realita vstávání tady. Před naším hotelem potkáme ještě 2 AIESECáře z Jakarty, který jedou taky na letiště, takže se můžeme podělit o náklady na taxík:) Na letišti máme dohromady 7 kg nadváhy, což už je opravdu moc a paní nás posílá k jinému okýnku, kde musíme nadváhu zaplatit. Zatvrzelé odmítání, které pomohlo Marcelovi, který měl 15 kg nadváhy a nakonec prošel, nás nezachrání, a tak nám nezbývá nic jiného než 7 kg přebalit do dalšího příručního zavazadla – takhle nás pustí, i když jdeme jak pošuci.

V Jakartě na letišti najdeme bezproblémů autobus do Bandungu, kde se máme setkat s Myou. Cesta nám zabere necelý 3 hodiny, alespoň dospíme naše brzké vstávání.  Na Myu musíme ještě chvíli čekat, ale pak dorazí i s Michalem a kamarádkou, takže naložíme naše kufry do jejich auta a jedeme obědvat. K obědu si dáme naše oblíbená jídla a můžeme vyrazit dál – na sopku.

Sopka Tangkuban Parahu je stále činná, takže můžeme vidět kouř, který z ní vychází podobně jako v Diengu s Dimasem, velikost kráteru je ale mnohem, mnohem větší, takžeho ani celý nezvládneme obejít. Celkově je v Indonésii 129 činných sopek, které čas od času vybuchnou. Naštěstí ne, když jsme tu my. Uděláme pár fotek a jedeme zpět do Bandungu.

Cestou se stavíme na farmě s jahodama. Jahody tady pěstují v pytlích se zeminou. Za 5000 rp. Si můžeme jít natrhat čerstvé jahody a každý kilo, který natrháme nás přijde na dalších 60 000rp. Takže uděláme jen fotky a pokračujeme dál do jeans street.

Jeans street je známá levnými obchody a taky komixovými postavičkami, které tu jsou. Dáda je ve svým živlu, že může nakupovat, ale já si toho tentokrát koupim víc, aby mi mohla závidět. Po nákupech jedeme na večeři – na sushi za 46 Kč za 8 kousků a pak domu k Myiným příbuzným, který nebydlí v baráku, ale v paláci. Ohromný dům s velikou halou, kde můžeme najít spoustu českýho křišťálu a další cenosti, spousta pokojů, no prostě luxus.

Sunday is a shopping day

Neděle. Poslední den na Bali. Povinnosti volají. Je čas nakoupit nějaké suvenýry pro naše milované. Posilníme se na to snídaní u bazénu a jdeme. Tedy já jdu, dostala jsem hodinu náskok, abych zjistila, na jaké úrovni se pohybují ceny na určitých místech a kde co je. Jelikož mě to přece baví víc:)

Vyšla jsem na ulici, kde byl stánek na stánku. Čekala jsem, že budou mít od brzkého rána otevřeno (jak je tu v Indonésii zvykem), ale někteří teprve otevírali a ani moc nepokřikovali (cca v 10 ráno). Poté co jsem se nechala zlákat paní do stánku, nastalo tvrdé smlouvání, odešla jsem, až když tvrdila, že je kvůli mně na nule a doufala, že vedle nepotkám stejné kus za polovinu. Naštěstí ne. Jakmile ostatní prodejci viděli, že jdu s taškou, vše se změnilo. Takto asi rozlišují, že někdo nejde jen na pláž kolem, ale že opravdu je schopen něco koupit. Neustále na mě pokřikovali, co prodávají, jak bloody cheap mají ceny a podobně. Někteří zašli i dále a snažili se mě tahat za ruce do stánků. Vrcholem byla ženská, které mi začala vázat kolem ruky náramek, který jsem nechtěla a společně s druhou mladší mě zatáhly dovnitř stánku a začali kreslit balineské kytičky na nehty. Bránila jsem se marně. Neustále jsem opakovala, že si nic nekoupím, že jim peníze nedám, ale tvrdily že je to symbol přátelství a že jen chtějí, abych si je pamatovala a zítra přišla si třeba něco koupit. Když kytky domalovali, pustili mě a řekli „my job is done give us money“.No to tak. Okamžitě jsem chtěla, ať to setře, hadýrkem mi přejela po nehtu a celé to jen rozmazala. Neměli ani odlakovač. Sbalila sem se, řekla jim co si myslím o jejích metodě a šla. Šla ho hotelu pro Honzíka, aby mě ochránil.

Pokračovali jsme tedy společně. Ceny byli opravdu různé a těžko se dalo odhadnout o kolik nadsazené. Jeden chtěl za tašku 450 000Rp /900Kč a při smlouvání šel až na 100 000Rp, další začal na 200 000Rp, ale pod 150 000Rp pak nešel. Většinou jsme vycházeli, že vše mají 4-5krát nadsazené. Pokoupili jsme různé věci a moc se těšíme na další kontrolu zavazadel na letišti, vlastně ještě 2.:)

A co můžete na Bali koupit? Největším hitem je tričko s nápisem BINTANG, všichni Australané ho tu nosí, tzn. Že ho tu nosí všichni kromě nás. Další oblíbený suvenýr je dřevěný úd, nechápali jsme proč a pan prodavač říkal, že ten vždycky pobaví, tak nevím. Dále různé tašky, peněženky - všechno co prodávají jsou padělky známých značek, když jsem se ptala jestli mají běžnou tašku bez log a jmen koukali na mě, že nejsem normální. A nejrůznější haleny, kalhoty, ale většinou ne moc pěkné.
Večer jsme zakončili posledním koupáním v bazénu, moři, masáží, dobrou večeří a pak ještě jedním posledním plaváním v bazénu. Snad se na Bali ještě někdy podíváme.

Gilli Meno, Gilli Trawagan

Zvětšit mapu
Opouštíme naši bambusovou chatičku a míříme na prozkoumat další 2 ostrovy. V 830 ráno příjíždí lodička a veze nás a další výletníky na Gili Meno. Nejmenší z ostrovů se nachachází uprostřed, takže z obou stran je vidět na blízké ostrovy. Není příliš obydlený, přesto nacházíme několik pobřežních restaurací a hostelů. Ceny jsou příliš vysoké ( až 800 000Rp za pokoj = 1 600Kč). Cestou potkáváme sanitárium s malými želvičkami, které mají být další den vypuštěny do přírody, přes 100 želviček.

Jdeme dál a usadíme se na blízké pláži. Ty jsou opravdu nádherné, drobounký písek, nebo spíše nadrobno nadrcené barevné kamínky posety po celém ostrově. Moře průzračně modré, půjčujeme si šnorchl a brýle, a plaveme s rybičkami různých velikosti. Po několika hodinách jdeme na oběd a navštívit místní ptačí park. Podle průvodce měli mít až 300 druhů ptáků a „místního dinosaura“ ještěra comodora. Ale v reálu je místo poněkud zanedbané, nacházíme pár ptáku, krokodýla a zatoulaného srnečka. Papoušci jsou však úžasní, uděláme několik fotek a jdeme se rychle zase koupat.)

Další zastávka – hlavní ostrov Gili Trawagar. Ostrov plný světel, hudby, koktejlů, houbiček a čerstvých ryb. Ubytování nacházíme během pěti minut naproti přístavu za 150 000Rp (300Kč), jelikož je zde velká konkurence. Večer trávíme procházkami po pláži, ochutnáváním místních dobrot a vynikající kokosové zmrzliny.

Druhý den ráno jsme si pospali až do devíti a šli jak jinak než na palačinku do bambusového domečku a čekali na naši „fast boat“. Co je to fast boat? Nová trasa vedoucí z Bali na tyto ostrovy, celkem plavba zabere jen 1,5hodiny, plus bus 2hodky. Slow boat jede přes ostrov Lombok a trvá vše cca 8hodin. Z toho se také odvíjí cena fast boat vyjde na jednu cestu 650 000Rp = 1300 000Kč, my jsme ji usmlouvali na tuto cenu za zpáteční. Slow boat jede za 150 000Rp = 300Kč. Z úspory času, abychom mohli ještě v sobotu strávit den v jiné části Bali, jsme zvolili fast boat. Bohužel nejel, přijel o hodinu a půl později. Nacpal cestující do lodi a po 10minutách jízdy se otočil zpět ke břehu. Prý jsme moc težcí. Nebylo se čemu divit lidi neměli ani kde sedět ( což je mazec za tu cenu). Takže začli křičet, ať 50 lidí přesedne na další loď, která dorazí za 1,5 hodiny. To v Indonéštině znamená za několik hodin, neboli ještě nevyjela, ale plánujeme to. Nikdo nechtěl. Postupně se vetší skupiny rozhodli loď opustit. Poté jsme se konečně rozjeli ( fast boat je opravdu fast,na žaludek nic příjemného). V přístavu jsme ale čekali opět na další loď a zavazadla v ní, ani organizační schopnosti obrovského černocha v rychlosti nepomáhali. Nakonec jsme do Kuty dorazili po 7,5hodinách od plánovaného výjezdu. Navíc nás ani nedovezl k hotelu, jak bylo smluveno. Ať žije fast boat. Pouze touha zjistit, jestli nám pořád hotel drží zavazadla a hlad mě držel, abych nevletěla do cestovní agentury, která nám jízdenku prodala. Nicméně výlet to byl úžasný a ostrovy za to stály! Doporučujeme navštívit.

Gili Islands

Zvětšit mapu

Ve středu se vydáváme na další dobrodružství na GiliIslands – 3 malé ostrůvky blízko Bali. V 6 ráno pro nás přijede autobus do hotelu. V cestovce, kde jsme si zájezd kupovali, nám řekli, že přijede pro nás ta paní, která nám zájezd prodávala, abychom nasedli do správného autobusu. Paní nepřijela, ale mají moje jméno, tak nasedáme, i když se cestou třeseme, jestli opravdu jsme v tom správném autobus. Autobus nás zaveze do přístavu (1,5 hodiny) a odtud jedeme speed boat (1,5 hodiny) na hlavníostrov Gili Trawangan . Cesta mi neudělá vůbec dobře, takže když vysedneme, musím se chvilku z těch vln zmátořit.

Rozhodli jsme se, že chceme bydlet na menším ostrůvku – Gili Air, který nám všichni doporučovali, že je ideální pro páry, a že tam lidi jezdí na líbánky. Proto začneme hledat loď, která nás na ostrov doveze a máme 2 možnosti buďto si vzít soukromou loď, za 250 000 rupií (500 Kč), nebo čekat na veřejnou loď do 4 hodin (46 Kč za osobu), rozhodneme se pro druhou možnost a jdeme se naobědvat do místní restaurace na pláže a potom na pláž. Ve 4 odjíždíme na Gili Air, cesta zabere asi půl hoďky.

V průvodci, který máme píšou, že nejlevnější ubytování, které můžeme dostat je za 300 Kč na pokoj, ale je až na druhé straně ostrova. Proto se rozhodneme vydat se přes celý ostrov (asi 2,5km) a cestou se ptáme v každém ubytování na pokoje. Dostáváme odpovědi, že mají plno, nebo že cena za pokoj je 1400 Kč a výše, takže pomalu ztrácíme naději. Poslední možné ubytování (nakonec se ukáže, že je to to naše z průvodce) nám nabízí cenu 600 Kč za pokoj a my s radostí přijímáme. Později se ukáže, že je to kvůli ramadánu, kdy jsou všechny ceny dvojnásobné. 

Ubytováváme se v bungalovu se studenou vodou, ale pěknou postelí a hlavně je přímo na pláži, takže z postele do moře to máme asi 10 m. Když se vykoupeme, tak využijeme houpací síť na odpočinek a poté procházku mořem, při západu slunce – celkem romantika:) Po romantice vyrážíme na procházku a večeři. Celý ostrov je malý, míjíme pouze restaurace, či ubytování, všechno v místním stylu. Jinak je ostrov zcela opuštěn. Usazujeme se v bambusovém lehátku na pláži (v restauracích mají zvláštní lehátka pro dva, takže večeříte v polosedě) a dáváme si dobrou večeři samozřejmě s fresh džusem.

Není nic lepšího než lenošit na pláži, takže celý čtvrtek strávíme ležením na pláži, šnorchlováním a pozorováním rybiček, pitím fresh džusů, nebo milkshaků, prostě těžká dřina:). Večer celý utahaný se vydáme na procházku, abychom si v restauraci vybrali asi z 10 druhů ryb a ukázali tu naší, kterou nám mají ugrilovat – pochoutka. Škoda, že tu nemůžeme zůstat déle.

Na motorce za kultůrou

Zvětšit mapu
Snídaně nás mile překvapila – na výběr palačinky, vafle a omeleta. Kam zmizela rýže? Bali je dost turistické místo, takže vše je tu turistům přizpůsobeno. Na denním plánu jsme měli navštívit kulturní město v centru Bali Ubud. Cca 1,5 hodiny od Kuty. Možností bylo objednat si autobus, minibus či si půjčit auto/motorku. Motorku zde využívá každý a půjčují je na každém rohu. Honzík se rozhodl, že pojedeme na motorce. Nejprve jsme šli s Marcelem ( nás Brazilský kamarád ze Semarangu) půjčit motorku pro něj a Honzík se na ni zkusil projet, abychom měli jistotu že je řidič jak se patří. Nebyl, ale odhodlání jet měl veliké.

Dala jsem mu 30min, aby se jel projezdit a přijel jako zkušený řidič, jinak na to nesedám. Nejdelších 30min v mém životě, psala sem sms kde je a nic. Nakonec přijel jako frajer na černé mašině ( scooter za 40 000Rp za den = 80 Kč). Nasedla jsem a jeli jsme. Mapy v Lonely Planet nejsou dostatečně podrobné, takže jsme se prostě ptali. Na každé křižovatce jsme se vedle jedoucích zeptali na Ubud a oni ukázali rukou směr. Byli moc ochotní, po každé pak nezapomněli zmínit, že něco prodávají a jestli nezajedeme k jejich obchodu.) Cesta nám trvala asi 2 hodiny. Při příjezdu do města začalo pršet, docela nemilé na motorce. Tak jsme si šli dát oběd a poté znovu na motorku. Zastávkou byl National Monkey Forest. 3km nám trvali 30min, i tak může vypadat indonéská zácpa. A to jsme byli rádi, že máme motorku. Auta celou dobu stála a jen motorky mezi nimi minimální rychlostí projížděli.
Park byl úžasný. Hned u vchodu čekali první opičky. Ty vychytralé a hladové. Lidi, co měli banány, doslova napadali a skákali jim do tašek. Rychlost, se kterou pak banán oloupali a snědli, byla neuvěřitelná. Celkem bylo v parku 300 opic různých velikostí a věku. Nejhezčí byli malé opičky a velkých opic jsme se báli. Když měli pocit, že moc obhlížíme jejich mláďátka, cenili zuby a prskali tak, že děti kolem i já jsme utíkali. V parku bylo několik cest – k vodopádu, k chrámům a řece. Na různých místech prý žijí určité skupiny opic, jako rodiny. Například u chrámu bylo 7 opiček, které se doslova modlili. Nejvíce aktivní opičky zase seděli na sochách a skákali lidem na hlavy a do kabelek. Mně se taky nejedna pokusila kabelku vzít, sílu měli větší, než sem čekala. Malé opičky jsme si na rameni sedět nechali. Honzíkovi dokonce začala opička hledat breberky v hlavě, jako by byl její mláďátko.

Rozloučili jsme se s opičkami a vyrazili do města, podívat se na Balinéskou kulturu. Opět neuvěřitelná zácpa. V centru probíhali nějaké oslavy, takže jsme viděli průvod v maskách, ale zato nás nepustili do paláce. Prošli jsme několik chrámu. Na Bali je na rozdíl od muslimské Javy většina obyvatel Hinduistického vyznání. Poznáte to jednoduše podle „dárků“ před každým domem, chrámem, restaurací. Krabička z kytek a dalších věnování bohům (rýže, bonbón, kus jídla, vonná tyčinka či cigareta). Chrámy jsou většinou šedé až černé, zdobené zlatem a obklopené barevnými zahradami.

Čas se nachýlil a my se vydali zpět. Trošku jsme netrefili cestu, a když jsme se měli otočit na silnici, nebylo to kvůli neustálému provozu moc jednoduché. Honzík mě nechal přejit a pak sám jel a trošičku spadl. Nic mu naštěstí nebylo, takže jsme vyrazili dál. Radši jsme se zase pořád ptali na směr. Najednou nás pán na vedlejší motorce zastavil a ukazoval na kolo pode mnou. Bylo prázdné. Vyděsili jsme s, že někde v neznámu budeme měnit kolo. Na benzínce neměli ani pumpičku, ale naštěstí byla vedle opravna, kde nám ho dofoukli. Vydrželo celou cestu. Dojet nám trvalo 2hodiny. Zajímavé je, že člověk pořád jede jako když městem, nikde není konec a začátek dalšího, místo bez domů. Prostě maté pocit, že jste pořád ve městě a najednou je to jiné město. Do půjčovny jsme dorazili akorát na čas. Motorku vrátili a šli na hotel. Za 10min za námi dojel pan z půjčovny a ptal se, jestli jsme měli nehodu. Říkáme, že ne. A začal se hádat, že je motorka ze strany škráblá a špinavá. Honzík zakryl lehce odřenou dlaň a bránil se. Nakonec sem mu řekla, že má být rád, že nechceme vrátit peníze za motorku, které nefunguje tachometr (ano celou cestu jsme nevěděli, kolik jedeme) a nemá jednu nášlapku pro spolucestujícího a helmu bez skla, což v dešti nebylo úplně fajn. Ztichl a odešel. Ještě, že neviděl Honzíkovi špinavá záda.

Den jsme zakončili večeří v brazilské restauraci, abychom se rozloučili s Marcelem a šli pomalu zase balit. Tentokrát na romantické ostrovy.

Balíme na Bali

Zvětšit mapu
2 zavazadla 45kg, limit 40kg. Letiště Semarang. Čas 0535. Odlet (plánovaný) 0600. Stav pohodička.
Pán se nám zkusil naznačit, že máme limit dokonce 15kg s naší společností na zavazadlo, ale využili jsme pravidlo říkat NE, dokud nás nepustí. Fungovalo. Kamarád z Brazílie co s námi letěl, měl dokonce 32kg na své zavazadlo a prošel také.
Odlet reálný 0640. Letadlo vypadalo ok, i když místní linky mají kvůli nízkým standardům zakázán přístup do evropského letového prostoru. Z letiště jsme se přesunuli do Kuty. Zajímavé je, že se letiště jmenuje Denpasar, i když Denpasar není nebližší město. Město vypadalo úplně jinak, než vše co jsme dosud viděli. Uličky plné turistů, nekončící stánky a obchody, pokřikující prodejci, nabídky na kouzelné houbičky. Začala hledání ubytování. Ceny se účtují za pokoj a jsou hodně slušné. Nakonec jsme si vybrali hostel SukabeachInn za 132 000 Rp na noc ( 260Kč). Studená voda, sprcha, snídaně, balkón s výhledem do zahrady, bazén a krásné hinduistické stavby.

Vyrazili jsme na pláž Kuta Beach. Nejznámější pláž a taky nejlidnatější pláž tady. Překvapili nás obrovské vlny a množství surfařů (všichni Australani). Neustále vám někdo něco nabízí: prkno, kurz surfování, masáž (dokonce i začnou a musíte je ohazovat a odkopávat), lehátko, ručník…Tak jsme se rozhodli jít zkusit prkno. Honzík tvrdil, že instruktor je k ničemu a nepotřebuje nikoho, aby mu říkal, čekej na vlnu, klekni, stoupni a jed. To má okoukaný. Prkno jsme měli na hodinu za 25 000Rp (50Kč, samozřejmě všechno se smlouvá). Po první vlně Honzík pochopil, že to nebude tak jednouché jako na spotech, co tu pouštějí v každé restauraci. Byla to ale sranda. Honzík i trošku jel, pro mě byl úspěch se na tom udržet.

Večer jsme zašli na místní masáž (45 000Rp = 90Kč). Dostali jsme společnou místnost a 2 prťavé slečny. Hodinu po nás lezli, chichotali se a masírovali celé tělo. To byla pohodička. Poté nás čekala večeře s ostatními ze Semarangu a dalších měst kde nás projekt probíhal (asi 7). Restaurace byla na místní poměry dost drahá, byli jsme ze Semarangu zvyklí na jídlo za 10-20 000Rp (20-40Kč), tady nás čekalo jídlo 30-80 000Rp (60-160Kč). Další zastávkou byl místní klub Sky Garden. Mezi 10-11 večer nalévali 3 druhy koktejlů zdarma. Asi to bylo dost známé podle počtu lidí. Strávili jsme tam nějakou chvíli a pak se vydali přes bazén do naší postýlky.

Dny plné prezentací a loučení

Ráno vstáváme už v 7, abychom mohli být v 8 na office, kde máme dávat trénink EB a manažerům. Do půl devátý čekáme, než se přivezou klíče, abychom se na office dostali a mohli začít trénovat. Trénink zaměření na selling a možnosti zapojení partnerů do každé oblasti byl uplná novinky a všichni hltali každé naše slovo, takže se trénink protáhl skoro na 3 hodiny. Měli jsme super ohlasy, tak jsme ještě pokračovali tréninkem jen pro EB na GCPs z České republiky a sharing o našich týmových zkušenostech.

Asi v půl jedný jsme se všichni vydali na exhibition day (poslední část našeho projektu), který měl začínat v 1, ale když jsme v 1 dorazili, tak tam ještě skoro nikdo nebyl. Čas jsme využili tak, že jsme utekli na oběd, a když jsme s plným břichem přišli zpátky mohli jsme v klidu začít. 

Účelem exhibition day bylo přehrát nejlepší videa, který vytvořili studenti o HIV/AIDS. Dále jsme měli předášku od NGO na téma HIV/AIDS. Mezi jednotlivé videa a přednášky se mísili prezentace jednotlivých zemí. Tak jsme se pochlubili třeba s naším knedlem vepřem zelem a úspěchem českých hokejistů. Na konci exhibition day nám OC připravilo překvapení, každýmu přinosli malý dárek a poděkování a na ppt. Připravili o každém, co pro ně znamenal. Bylo to hezký, pak za námi přišli děkovat i studenti, kterým jsme dělali přednášku. Dádu nechtěli pustit zpátky do ČR, tak jsme snad přece jenom něco užitečnýho udělali.

Aby loučení nebylo málo, pokračujeme do sirotčince. Cestou jsme koupili fotbalový míč, tak hned jak skončí v 8 modlení, můžeme začít hrát fotbal a blbnout u dalších her. Přinesli jsme jim i nějaký fotky a prospekty z ČR, tak se jim to líbilo. Bohužel většina z nich se asi do Evropy nikdy nepodívá. Když nastvá čas loučení, nechtějí nás pustit a nám se taky odcházet moc nechce. 

Jedeme ještě na home party. Kde dáváme do placu českou becherovku – doteď nebyla příležitost ji vypít. Už je tu zase spousta nových trainees, který přijeli na nové projekty plný očekávání a my „starý“ už jsme tu jentak do počtu. 

Poslední den v Semarangu se pořádně vyspíme a potom se vrhneme na balení. Rozdali jsme spoustu dárků, ale stejně máme strach jak se zítra vejdeme do limitu 20kg. Jdeme se naposled projít po okolí, uděláme pár fotek, naposled usedáme k večeři s Dimasem, abychom přerušili půst a pak jdeme na poslední party.

Party je vedená v brazilském stylu, kdy 2 trainees z Brazilie pro nás připravili barbecue. Je poslední pivka, který si tady dáváme a poslední rozhovory s trainees z Ruska, Číny, Taiwanu, Nizozemska, Brazílie a spoustu dalších a pak je už je na čase říct bye bye, snad některý z nich uvidíme na Bali. Je to divný pocit jít spát naposled do pokoje, který byl na měsíc domovem.