Zvětšit mapu
Snídaně nás mile překvapila – na výběr palačinky, vafle a omeleta. Kam zmizela rýže? Bali je dost turistické místo, takže vše je tu turistům přizpůsobeno. Na denním plánu jsme měli navštívit kulturní město v centru Bali Ubud. Cca 1,5 hodiny od Kuty. Možností bylo objednat si autobus, minibus či si půjčit auto/motorku. Motorku zde využívá každý a půjčují je na každém rohu. Honzík se rozhodl, že pojedeme na motorce. Nejprve jsme šli s Marcelem ( nás Brazilský kamarád ze Semarangu) půjčit motorku pro něj a Honzík se na ni zkusil projet, abychom měli jistotu že je řidič jak se patří. Nebyl, ale odhodlání jet měl veliké.
Dala jsem mu 30min, aby se jel projezdit
a přijel jako zkušený řidič, jinak na to nesedám. Nejdelších 30min v mém životě, psala sem sms kde je a nic. Nakonec přijel jako frajer na černé mašině ( scooter za 40 000Rp za den = 80 Kč). Nasedla jsem a jeli jsme. Mapy v Lonely Planet nejsou dostatečně podrobné, takže jsme se prostě ptali. Na každé křižovatce jsme se vedle jedoucích zeptali na Ubud a oni ukázali rukou směr. Byli moc ochotní, po každé pak nezapomněli zmínit, že něco prodávají a jestli nezajedeme k jejich obchodu.) Cesta nám trvala asi 2 hodiny. Při příjezdu do města začalo pršet, docela nemilé na motorce. Tak jsme si šli dát oběd a poté znovu na motorku. Zastávkou byl National Monkey Forest. 3km nám trvali 30min, i tak může vypadat indonéská zácpa. A to jsme byli rádi, že máme motorku. Auta celou dobu stála a jen motorky mezi nimi minimální rychlostí projížděli.
Park byl úžasný. Hned u vchodu čekali první opičky. Ty vychytralé a hladové. Lidi, co měli banány, doslova napadali a skákali jim do tašek. Rychlost, se kterou pak banán oloupali a snědli, byla neuvěřitelná. Celkem bylo v parku 300 opic různých velikostí a věku. Nejhezčí byli malé opičky a velkých opic jsme se báli. Když měli pocit, že moc obhlížíme jejich mláďátka, cenili zuby a prskali tak, že děti kolem i já jsme utíkali. V parku bylo několik cest – k vodopádu, k chrámům a řece. Na různých místech prý žijí určité skupiny opic, jako rodiny. Například u chrámu bylo 7 opiček, které se doslova modlili. Nejvíce aktivní opičky zase seděli na sochách a skákali lidem na hlavy a do kabelek. Mně se taky nejedna pokusila kabelku vzít, sílu měli větší, než sem čekala. Malé opičky jsme si na rameni sedět nechali. Honzíkovi dokonce začala opička hledat breberky v hlavě, jako by byl její mláďátko.
Rozloučili jsme se s opičkami a vyrazili do města, podívat se na Balinéskou kulturu. Opět neuvěřitelná zácpa. V centru probíhali nějaké oslavy, takže jsme viděli průvod v maskách, ale zato nás nepustili do paláce. Prošli jsme několik chrámu. Na Bali je na rozdíl od muslimské Javy většina obyvatel Hinduistického vyznání. Poznáte to jednoduše podle „dárků“ před každým domem, chrámem, restaurací. Krabička z kytek a dalších věnování bohům (rýže, bonbón, kus jídla, vonná tyčinka či cigareta). Chrámy jsou většinou šedé až černé, zdobené zlatem a obklopené barevnými zahradami.
Čas se nachýlil a my se vydali zpět. Trošku jsme netrefili cestu, a když jsme se měli otočit na silnici, nebylo to kvůli neustálému provozu moc jednoduché. Honzík mě nechal přejit a pak sám jel a trošičku spadl. Nic mu naštěstí nebylo, takže jsme vyrazili dál. Radši jsme se zase pořád ptali na směr. Najednou nás pán na vedlejší motorce zastavil a ukazoval na kolo pode mnou. Bylo prázdné. Vyděsili jsme s, že někde v neznámu budeme měnit kolo. Na benzínce neměli ani pumpičku, ale naštěstí byla vedle opravna, kde nám ho dofoukli. Vydrželo celou cestu. Dojet nám trvalo 2hodiny. Zajímavé je, že člověk pořád jede jako když městem, nikde není konec a začátek dalšího, místo bez domů. Prostě maté pocit, že jste pořád ve městě a najednou je to jiné město. Do půjčovny jsme dorazili akorát na čas. Motorku vrátili a šli na hotel. Za 10min za námi dojel pan z půjčovny a ptal se, jestli jsme měli nehodu. Říkáme, že ne. A začal se hádat, že je motorka ze strany škráblá a špinavá. Honzík zakryl lehce odřenou dlaň a bránil se. Nakonec sem mu řekla, že má být rád, že nechceme vrátit peníze za motorku, které nefunguje tachometr (ano celou cestu jsme nevěděli, kolik jedeme) a nemá jednu nášlapku pro spolucestujícího a helmu bez skla, což v dešti nebylo úplně fajn. Ztichl a odešel. Ještě, že neviděl Honzíkovi špinavá záda.
Den jsme zakončili večeří v brazilské restauraci, abychom se rozloučili s Marcelem a šli pomalu zase balit. Tentokrát na romantické ostrovy.
a přijel jako zkušený řidič, jinak na to nesedám. Nejdelších 30min v mém životě, psala sem sms kde je a nic. Nakonec přijel jako frajer na černé mašině ( scooter za 40 000Rp za den = 80 Kč). Nasedla jsem a jeli jsme. Mapy v Lonely Planet nejsou dostatečně podrobné, takže jsme se prostě ptali. Na každé křižovatce jsme se vedle jedoucích zeptali na Ubud a oni ukázali rukou směr. Byli moc ochotní, po každé pak nezapomněli zmínit, že něco prodávají a jestli nezajedeme k jejich obchodu.) Cesta nám trvala asi 2 hodiny. Při příjezdu do města začalo pršet, docela nemilé na motorce. Tak jsme si šli dát oběd a poté znovu na motorku. Zastávkou byl National Monkey Forest. 3km nám trvali 30min, i tak může vypadat indonéská zácpa. A to jsme byli rádi, že máme motorku. Auta celou dobu stála a jen motorky mezi nimi minimální rychlostí projížděli.
Park byl úžasný. Hned u vchodu čekali první opičky. Ty vychytralé a hladové. Lidi, co měli banány, doslova napadali a skákali jim do tašek. Rychlost, se kterou pak banán oloupali a snědli, byla neuvěřitelná. Celkem bylo v parku 300 opic různých velikostí a věku. Nejhezčí byli malé opičky a velkých opic jsme se báli. Když měli pocit, že moc obhlížíme jejich mláďátka, cenili zuby a prskali tak, že děti kolem i já jsme utíkali. V parku bylo několik cest – k vodopádu, k chrámům a řece. Na různých místech prý žijí určité skupiny opic, jako rodiny. Například u chrámu bylo 7 opiček, které se doslova modlili. Nejvíce aktivní opičky zase seděli na sochách a skákali lidem na hlavy a do kabelek. Mně se taky nejedna pokusila kabelku vzít, sílu měli větší, než sem čekala. Malé opičky jsme si na rameni sedět nechali. Honzíkovi dokonce začala opička hledat breberky v hlavě, jako by byl její mláďátko.
Rozloučili jsme se s opičkami a vyrazili do města, podívat se na Balinéskou kulturu. Opět neuvěřitelná zácpa. V centru probíhali nějaké oslavy, takže jsme viděli průvod v maskách, ale zato nás nepustili do paláce. Prošli jsme několik chrámu. Na Bali je na rozdíl od muslimské Javy většina obyvatel Hinduistického vyznání. Poznáte to jednoduše podle „dárků“ před každým domem, chrámem, restaurací. Krabička z kytek a dalších věnování bohům (rýže, bonbón, kus jídla, vonná tyčinka či cigareta). Chrámy jsou většinou šedé až černé, zdobené zlatem a obklopené barevnými zahradami.
Čas se nachýlil a my se vydali zpět. Trošku jsme netrefili cestu, a když jsme se měli otočit na silnici, nebylo to kvůli neustálému provozu moc jednoduché. Honzík mě nechal přejit a pak sám jel a trošičku spadl. Nic mu naštěstí nebylo, takže jsme vyrazili dál. Radši jsme se zase pořád ptali na směr. Najednou nás pán na vedlejší motorce zastavil a ukazoval na kolo pode mnou. Bylo prázdné. Vyděsili jsme s, že někde v neznámu budeme měnit kolo. Na benzínce neměli ani pumpičku, ale naštěstí byla vedle opravna, kde nám ho dofoukli. Vydrželo celou cestu. Dojet nám trvalo 2hodiny. Zajímavé je, že člověk pořád jede jako když městem, nikde není konec a začátek dalšího, místo bez domů. Prostě maté pocit, že jste pořád ve městě a najednou je to jiné město. Do půjčovny jsme dorazili akorát na čas. Motorku vrátili a šli na hotel. Za 10min za námi dojel pan z půjčovny a ptal se, jestli jsme měli nehodu. Říkáme, že ne. A začal se hádat, že je motorka ze strany škráblá a špinavá. Honzík zakryl lehce odřenou dlaň a bránil se. Nakonec sem mu řekla, že má být rád, že nechceme vrátit peníze za motorku, které nefunguje tachometr (ano celou cestu jsme nevěděli, kolik jedeme) a nemá jednu nášlapku pro spolucestujícího a helmu bez skla, což v dešti nebylo úplně fajn. Ztichl a odešel. Ještě, že neviděl Honzíkovi špinavá záda.
Den jsme zakončili večeří v brazilské restauraci, abychom se rozloučili s Marcelem a šli pomalu zase balit. Tentokrát na romantické ostrovy.
Žádné komentáře:
Okomentovat