Umbul Sido Mukti

Dimas se dozvěděl, že má v pondělí státnice, tak to vypadalo, že poslední výlet se neuskuteční. Nakonec nám našel kamaráda Panjiho, které s námi jel. Naše destinace byl Umbul Sido Mukti. Místo 50minut od Semarangu, položené na jedné z místních hor. Dokonce nás zaskočila nízká teplota. Jedná se o areál 3 roky starý, který se skládá „bazénků“, několika domečků k pronajmutí a pěti adrenalinových atrakcí. Okolo se rozkládají další hory, poseté horskými políčky, kde se pěstuje nejrůznější zelenina.

Původně jsme měli v plánu se koupat, ale mlha a počasí nás odradila. Honza zkusil do bazénku alespoň vlézt, ale hodně rychle prchal. Poseděli jsme tedy v bambusovém domečku a poté za adrenalinem. První volbou byl tzv. flying fox. Lano natažené mezi dvěma horami, 110m vysoko, 70m dlouhé. Přivázali nás pouze nějakou šnůrou (lano bych to nenazývala) a karabinou připnuli k lanu. Moc odvahy jsem neměla! Pán aniž by řekl una, dua, tiga (1,2,3), mě z ničeho nic zduchnul a já letěla. Let byl fajn, horší byl dolet. Na konci mě zastavil náraz do sítě v plné rychlosti. No co bychom chtěli za 12 000Rp (24Kč).
Nastartovaní z letu, jsme se rozhodli pro další atrakci. Přechod po síti nad údolím (8000Rp = 16Kč). Čekali jsme, že nebudeme jištěni a hezky po všech čtyřech přejdeme. Omyl. Byli jsme jištění a šlo se po 2.

A nebyla to taková sranda. Asi 20 minut jsme se potáceli nad údolím a zachraňovali boty od pádu do propasti. Nakonec jsem našla taktiku jak se po lanech pohybovat, Honzíček nikoli. V jednu chvíli si sedl uprostřed a tvrdil, že už nikam nejde. Po tomto zážitku jsme se rozhodli další atrakci oželet. Cestou jsme se stavili podívat, jak se pěstuje rýže.

Večer nás čekala poslední večeře s host family. Přidal se k nám i Dimasův otec, který žije s jinou rodinou ( není to tu tak časté, rozvod je tu dost neobvyklí, jelikož musíte žádat o povolení Ministerstvo náboženství). Jeli jsme až na okraj města, kousek od moře, kde ležela nádherná restaurace na vodě. Všude měli malá světýlka, svíčky a hrála živá hudba. Sedli jsme si blízko k vodě, nechali si objednat jídla podle doporučení rodiny a šli jsme prozkoumat restauraci. Honza našel malou loďku, sedl do ni a jezdil okolo restaurace. V druhé části mají vystavené akvárium s brazilskými sladkovodními rybami (2m velké) a domeček, který si můžete pronajmout, objednat jídlo a nechat se odpojit od restaurace a plout zatímco večeříte po vodě. Romantika.

U stolu nás čekali krevety v majonézové omáčce, smažená ryba (i s ploutvema), další rybka, mušle, jedlé řasy a podobné mořské potvory. Konverzace trošku vázla, jelikož matka nemluví ani slovo anglicky a otec pořád něco hledal na telefonu. Nakonec se ukázalo, že celou dobu hledal, kde je Česká Republika a pak typické Bali tance. Doma jsme se začali nadělovat dárky. Matce jsme koupili kabelku, Dimasovi přivezli tričko, knížku o Lounech, DVD o ČR, české mince (prý je sbírá), mapu Prahy (v říjnu možná pojede do Polska na stáž tak se staví), 6 různých prospektů o ČR.