Bandung aneb den s Myou a Michalem

Zvětšit mapu

Budík nám zvoní už ve 4:30, takže pohodička předchozích dnů je pryč a krutá realita vstávání tady. Před naším hotelem potkáme ještě 2 AIESECáře z Jakarty, který jedou taky na letiště, takže se můžeme podělit o náklady na taxík:) Na letišti máme dohromady 7 kg nadváhy, což už je opravdu moc a paní nás posílá k jinému okýnku, kde musíme nadváhu zaplatit. Zatvrzelé odmítání, které pomohlo Marcelovi, který měl 15 kg nadváhy a nakonec prošel, nás nezachrání, a tak nám nezbývá nic jiného než 7 kg přebalit do dalšího příručního zavazadla – takhle nás pustí, i když jdeme jak pošuci.

V Jakartě na letišti najdeme bezproblémů autobus do Bandungu, kde se máme setkat s Myou. Cesta nám zabere necelý 3 hodiny, alespoň dospíme naše brzké vstávání.  Na Myu musíme ještě chvíli čekat, ale pak dorazí i s Michalem a kamarádkou, takže naložíme naše kufry do jejich auta a jedeme obědvat. K obědu si dáme naše oblíbená jídla a můžeme vyrazit dál – na sopku.

Sopka Tangkuban Parahu je stále činná, takže můžeme vidět kouř, který z ní vychází podobně jako v Diengu s Dimasem, velikost kráteru je ale mnohem, mnohem větší, takžeho ani celý nezvládneme obejít. Celkově je v Indonésii 129 činných sopek, které čas od času vybuchnou. Naštěstí ne, když jsme tu my. Uděláme pár fotek a jedeme zpět do Bandungu.

Cestou se stavíme na farmě s jahodama. Jahody tady pěstují v pytlích se zeminou. Za 5000 rp. Si můžeme jít natrhat čerstvé jahody a každý kilo, který natrháme nás přijde na dalších 60 000rp. Takže uděláme jen fotky a pokračujeme dál do jeans street.

Jeans street je známá levnými obchody a taky komixovými postavičkami, které tu jsou. Dáda je ve svým živlu, že může nakupovat, ale já si toho tentokrát koupim víc, aby mi mohla závidět. Po nákupech jedeme na večeři – na sushi za 46 Kč za 8 kousků a pak domu k Myiným příbuzným, který nebydlí v baráku, ale v paláci. Ohromný dům s velikou halou, kde můžeme najít spoustu českýho křišťálu a další cenosti, spousta pokojů, no prostě luxus.

Sunday is a shopping day

Neděle. Poslední den na Bali. Povinnosti volají. Je čas nakoupit nějaké suvenýry pro naše milované. Posilníme se na to snídaní u bazénu a jdeme. Tedy já jdu, dostala jsem hodinu náskok, abych zjistila, na jaké úrovni se pohybují ceny na určitých místech a kde co je. Jelikož mě to přece baví víc:)

Vyšla jsem na ulici, kde byl stánek na stánku. Čekala jsem, že budou mít od brzkého rána otevřeno (jak je tu v Indonésii zvykem), ale někteří teprve otevírali a ani moc nepokřikovali (cca v 10 ráno). Poté co jsem se nechala zlákat paní do stánku, nastalo tvrdé smlouvání, odešla jsem, až když tvrdila, že je kvůli mně na nule a doufala, že vedle nepotkám stejné kus za polovinu. Naštěstí ne. Jakmile ostatní prodejci viděli, že jdu s taškou, vše se změnilo. Takto asi rozlišují, že někdo nejde jen na pláž kolem, ale že opravdu je schopen něco koupit. Neustále na mě pokřikovali, co prodávají, jak bloody cheap mají ceny a podobně. Někteří zašli i dále a snažili se mě tahat za ruce do stánků. Vrcholem byla ženská, které mi začala vázat kolem ruky náramek, který jsem nechtěla a společně s druhou mladší mě zatáhly dovnitř stánku a začali kreslit balineské kytičky na nehty. Bránila jsem se marně. Neustále jsem opakovala, že si nic nekoupím, že jim peníze nedám, ale tvrdily že je to symbol přátelství a že jen chtějí, abych si je pamatovala a zítra přišla si třeba něco koupit. Když kytky domalovali, pustili mě a řekli „my job is done give us money“.No to tak. Okamžitě jsem chtěla, ať to setře, hadýrkem mi přejela po nehtu a celé to jen rozmazala. Neměli ani odlakovač. Sbalila sem se, řekla jim co si myslím o jejích metodě a šla. Šla ho hotelu pro Honzíka, aby mě ochránil.

Pokračovali jsme tedy společně. Ceny byli opravdu různé a těžko se dalo odhadnout o kolik nadsazené. Jeden chtěl za tašku 450 000Rp /900Kč a při smlouvání šel až na 100 000Rp, další začal na 200 000Rp, ale pod 150 000Rp pak nešel. Většinou jsme vycházeli, že vše mají 4-5krát nadsazené. Pokoupili jsme různé věci a moc se těšíme na další kontrolu zavazadel na letišti, vlastně ještě 2.:)

A co můžete na Bali koupit? Největším hitem je tričko s nápisem BINTANG, všichni Australané ho tu nosí, tzn. Že ho tu nosí všichni kromě nás. Další oblíbený suvenýr je dřevěný úd, nechápali jsme proč a pan prodavač říkal, že ten vždycky pobaví, tak nevím. Dále různé tašky, peněženky - všechno co prodávají jsou padělky známých značek, když jsem se ptala jestli mají běžnou tašku bez log a jmen koukali na mě, že nejsem normální. A nejrůznější haleny, kalhoty, ale většinou ne moc pěkné.
Večer jsme zakončili posledním koupáním v bazénu, moři, masáží, dobrou večeří a pak ještě jedním posledním plaváním v bazénu. Snad se na Bali ještě někdy podíváme.

Gilli Meno, Gilli Trawagan

Zvětšit mapu
Opouštíme naši bambusovou chatičku a míříme na prozkoumat další 2 ostrovy. V 830 ráno příjíždí lodička a veze nás a další výletníky na Gili Meno. Nejmenší z ostrovů se nachachází uprostřed, takže z obou stran je vidět na blízké ostrovy. Není příliš obydlený, přesto nacházíme několik pobřežních restaurací a hostelů. Ceny jsou příliš vysoké ( až 800 000Rp za pokoj = 1 600Kč). Cestou potkáváme sanitárium s malými želvičkami, které mají být další den vypuštěny do přírody, přes 100 želviček.

Jdeme dál a usadíme se na blízké pláži. Ty jsou opravdu nádherné, drobounký písek, nebo spíše nadrobno nadrcené barevné kamínky posety po celém ostrově. Moře průzračně modré, půjčujeme si šnorchl a brýle, a plaveme s rybičkami různých velikosti. Po několika hodinách jdeme na oběd a navštívit místní ptačí park. Podle průvodce měli mít až 300 druhů ptáků a „místního dinosaura“ ještěra comodora. Ale v reálu je místo poněkud zanedbané, nacházíme pár ptáku, krokodýla a zatoulaného srnečka. Papoušci jsou však úžasní, uděláme několik fotek a jdeme se rychle zase koupat.)

Další zastávka – hlavní ostrov Gili Trawagar. Ostrov plný světel, hudby, koktejlů, houbiček a čerstvých ryb. Ubytování nacházíme během pěti minut naproti přístavu za 150 000Rp (300Kč), jelikož je zde velká konkurence. Večer trávíme procházkami po pláži, ochutnáváním místních dobrot a vynikající kokosové zmrzliny.

Druhý den ráno jsme si pospali až do devíti a šli jak jinak než na palačinku do bambusového domečku a čekali na naši „fast boat“. Co je to fast boat? Nová trasa vedoucí z Bali na tyto ostrovy, celkem plavba zabere jen 1,5hodiny, plus bus 2hodky. Slow boat jede přes ostrov Lombok a trvá vše cca 8hodin. Z toho se také odvíjí cena fast boat vyjde na jednu cestu 650 000Rp = 1300 000Kč, my jsme ji usmlouvali na tuto cenu za zpáteční. Slow boat jede za 150 000Rp = 300Kč. Z úspory času, abychom mohli ještě v sobotu strávit den v jiné části Bali, jsme zvolili fast boat. Bohužel nejel, přijel o hodinu a půl později. Nacpal cestující do lodi a po 10minutách jízdy se otočil zpět ke břehu. Prý jsme moc težcí. Nebylo se čemu divit lidi neměli ani kde sedět ( což je mazec za tu cenu). Takže začli křičet, ať 50 lidí přesedne na další loď, která dorazí za 1,5 hodiny. To v Indonéštině znamená za několik hodin, neboli ještě nevyjela, ale plánujeme to. Nikdo nechtěl. Postupně se vetší skupiny rozhodli loď opustit. Poté jsme se konečně rozjeli ( fast boat je opravdu fast,na žaludek nic příjemného). V přístavu jsme ale čekali opět na další loď a zavazadla v ní, ani organizační schopnosti obrovského černocha v rychlosti nepomáhali. Nakonec jsme do Kuty dorazili po 7,5hodinách od plánovaného výjezdu. Navíc nás ani nedovezl k hotelu, jak bylo smluveno. Ať žije fast boat. Pouze touha zjistit, jestli nám pořád hotel drží zavazadla a hlad mě držel, abych nevletěla do cestovní agentury, která nám jízdenku prodala. Nicméně výlet to byl úžasný a ostrovy za to stály! Doporučujeme navštívit.

Gili Islands

Zvětšit mapu

Ve středu se vydáváme na další dobrodružství na GiliIslands – 3 malé ostrůvky blízko Bali. V 6 ráno pro nás přijede autobus do hotelu. V cestovce, kde jsme si zájezd kupovali, nám řekli, že přijede pro nás ta paní, která nám zájezd prodávala, abychom nasedli do správného autobusu. Paní nepřijela, ale mají moje jméno, tak nasedáme, i když se cestou třeseme, jestli opravdu jsme v tom správném autobus. Autobus nás zaveze do přístavu (1,5 hodiny) a odtud jedeme speed boat (1,5 hodiny) na hlavníostrov Gili Trawangan . Cesta mi neudělá vůbec dobře, takže když vysedneme, musím se chvilku z těch vln zmátořit.

Rozhodli jsme se, že chceme bydlet na menším ostrůvku – Gili Air, který nám všichni doporučovali, že je ideální pro páry, a že tam lidi jezdí na líbánky. Proto začneme hledat loď, která nás na ostrov doveze a máme 2 možnosti buďto si vzít soukromou loď, za 250 000 rupií (500 Kč), nebo čekat na veřejnou loď do 4 hodin (46 Kč za osobu), rozhodneme se pro druhou možnost a jdeme se naobědvat do místní restaurace na pláže a potom na pláž. Ve 4 odjíždíme na Gili Air, cesta zabere asi půl hoďky.

V průvodci, který máme píšou, že nejlevnější ubytování, které můžeme dostat je za 300 Kč na pokoj, ale je až na druhé straně ostrova. Proto se rozhodneme vydat se přes celý ostrov (asi 2,5km) a cestou se ptáme v každém ubytování na pokoje. Dostáváme odpovědi, že mají plno, nebo že cena za pokoj je 1400 Kč a výše, takže pomalu ztrácíme naději. Poslední možné ubytování (nakonec se ukáže, že je to to naše z průvodce) nám nabízí cenu 600 Kč za pokoj a my s radostí přijímáme. Později se ukáže, že je to kvůli ramadánu, kdy jsou všechny ceny dvojnásobné. 

Ubytováváme se v bungalovu se studenou vodou, ale pěknou postelí a hlavně je přímo na pláži, takže z postele do moře to máme asi 10 m. Když se vykoupeme, tak využijeme houpací síť na odpočinek a poté procházku mořem, při západu slunce – celkem romantika:) Po romantice vyrážíme na procházku a večeři. Celý ostrov je malý, míjíme pouze restaurace, či ubytování, všechno v místním stylu. Jinak je ostrov zcela opuštěn. Usazujeme se v bambusovém lehátku na pláži (v restauracích mají zvláštní lehátka pro dva, takže večeříte v polosedě) a dáváme si dobrou večeři samozřejmě s fresh džusem.

Není nic lepšího než lenošit na pláži, takže celý čtvrtek strávíme ležením na pláži, šnorchlováním a pozorováním rybiček, pitím fresh džusů, nebo milkshaků, prostě těžká dřina:). Večer celý utahaný se vydáme na procházku, abychom si v restauraci vybrali asi z 10 druhů ryb a ukázali tu naší, kterou nám mají ugrilovat – pochoutka. Škoda, že tu nemůžeme zůstat déle.

Na motorce za kultůrou

Zvětšit mapu
Snídaně nás mile překvapila – na výběr palačinky, vafle a omeleta. Kam zmizela rýže? Bali je dost turistické místo, takže vše je tu turistům přizpůsobeno. Na denním plánu jsme měli navštívit kulturní město v centru Bali Ubud. Cca 1,5 hodiny od Kuty. Možností bylo objednat si autobus, minibus či si půjčit auto/motorku. Motorku zde využívá každý a půjčují je na každém rohu. Honzík se rozhodl, že pojedeme na motorce. Nejprve jsme šli s Marcelem ( nás Brazilský kamarád ze Semarangu) půjčit motorku pro něj a Honzík se na ni zkusil projet, abychom měli jistotu že je řidič jak se patří. Nebyl, ale odhodlání jet měl veliké.

Dala jsem mu 30min, aby se jel projezdit a přijel jako zkušený řidič, jinak na to nesedám. Nejdelších 30min v mém životě, psala sem sms kde je a nic. Nakonec přijel jako frajer na černé mašině ( scooter za 40 000Rp za den = 80 Kč). Nasedla jsem a jeli jsme. Mapy v Lonely Planet nejsou dostatečně podrobné, takže jsme se prostě ptali. Na každé křižovatce jsme se vedle jedoucích zeptali na Ubud a oni ukázali rukou směr. Byli moc ochotní, po každé pak nezapomněli zmínit, že něco prodávají a jestli nezajedeme k jejich obchodu.) Cesta nám trvala asi 2 hodiny. Při příjezdu do města začalo pršet, docela nemilé na motorce. Tak jsme si šli dát oběd a poté znovu na motorku. Zastávkou byl National Monkey Forest. 3km nám trvali 30min, i tak může vypadat indonéská zácpa. A to jsme byli rádi, že máme motorku. Auta celou dobu stála a jen motorky mezi nimi minimální rychlostí projížděli.
Park byl úžasný. Hned u vchodu čekali první opičky. Ty vychytralé a hladové. Lidi, co měli banány, doslova napadali a skákali jim do tašek. Rychlost, se kterou pak banán oloupali a snědli, byla neuvěřitelná. Celkem bylo v parku 300 opic různých velikostí a věku. Nejhezčí byli malé opičky a velkých opic jsme se báli. Když měli pocit, že moc obhlížíme jejich mláďátka, cenili zuby a prskali tak, že děti kolem i já jsme utíkali. V parku bylo několik cest – k vodopádu, k chrámům a řece. Na různých místech prý žijí určité skupiny opic, jako rodiny. Například u chrámu bylo 7 opiček, které se doslova modlili. Nejvíce aktivní opičky zase seděli na sochách a skákali lidem na hlavy a do kabelek. Mně se taky nejedna pokusila kabelku vzít, sílu měli větší, než sem čekala. Malé opičky jsme si na rameni sedět nechali. Honzíkovi dokonce začala opička hledat breberky v hlavě, jako by byl její mláďátko.

Rozloučili jsme se s opičkami a vyrazili do města, podívat se na Balinéskou kulturu. Opět neuvěřitelná zácpa. V centru probíhali nějaké oslavy, takže jsme viděli průvod v maskách, ale zato nás nepustili do paláce. Prošli jsme několik chrámu. Na Bali je na rozdíl od muslimské Javy většina obyvatel Hinduistického vyznání. Poznáte to jednoduše podle „dárků“ před každým domem, chrámem, restaurací. Krabička z kytek a dalších věnování bohům (rýže, bonbón, kus jídla, vonná tyčinka či cigareta). Chrámy jsou většinou šedé až černé, zdobené zlatem a obklopené barevnými zahradami.

Čas se nachýlil a my se vydali zpět. Trošku jsme netrefili cestu, a když jsme se měli otočit na silnici, nebylo to kvůli neustálému provozu moc jednoduché. Honzík mě nechal přejit a pak sám jel a trošičku spadl. Nic mu naštěstí nebylo, takže jsme vyrazili dál. Radši jsme se zase pořád ptali na směr. Najednou nás pán na vedlejší motorce zastavil a ukazoval na kolo pode mnou. Bylo prázdné. Vyděsili jsme s, že někde v neznámu budeme měnit kolo. Na benzínce neměli ani pumpičku, ale naštěstí byla vedle opravna, kde nám ho dofoukli. Vydrželo celou cestu. Dojet nám trvalo 2hodiny. Zajímavé je, že člověk pořád jede jako když městem, nikde není konec a začátek dalšího, místo bez domů. Prostě maté pocit, že jste pořád ve městě a najednou je to jiné město. Do půjčovny jsme dorazili akorát na čas. Motorku vrátili a šli na hotel. Za 10min za námi dojel pan z půjčovny a ptal se, jestli jsme měli nehodu. Říkáme, že ne. A začal se hádat, že je motorka ze strany škráblá a špinavá. Honzík zakryl lehce odřenou dlaň a bránil se. Nakonec sem mu řekla, že má být rád, že nechceme vrátit peníze za motorku, které nefunguje tachometr (ano celou cestu jsme nevěděli, kolik jedeme) a nemá jednu nášlapku pro spolucestujícího a helmu bez skla, což v dešti nebylo úplně fajn. Ztichl a odešel. Ještě, že neviděl Honzíkovi špinavá záda.

Den jsme zakončili večeří v brazilské restauraci, abychom se rozloučili s Marcelem a šli pomalu zase balit. Tentokrát na romantické ostrovy.

Balíme na Bali

Zvětšit mapu
2 zavazadla 45kg, limit 40kg. Letiště Semarang. Čas 0535. Odlet (plánovaný) 0600. Stav pohodička.
Pán se nám zkusil naznačit, že máme limit dokonce 15kg s naší společností na zavazadlo, ale využili jsme pravidlo říkat NE, dokud nás nepustí. Fungovalo. Kamarád z Brazílie co s námi letěl, měl dokonce 32kg na své zavazadlo a prošel také.
Odlet reálný 0640. Letadlo vypadalo ok, i když místní linky mají kvůli nízkým standardům zakázán přístup do evropského letového prostoru. Z letiště jsme se přesunuli do Kuty. Zajímavé je, že se letiště jmenuje Denpasar, i když Denpasar není nebližší město. Město vypadalo úplně jinak, než vše co jsme dosud viděli. Uličky plné turistů, nekončící stánky a obchody, pokřikující prodejci, nabídky na kouzelné houbičky. Začala hledání ubytování. Ceny se účtují za pokoj a jsou hodně slušné. Nakonec jsme si vybrali hostel SukabeachInn za 132 000 Rp na noc ( 260Kč). Studená voda, sprcha, snídaně, balkón s výhledem do zahrady, bazén a krásné hinduistické stavby.

Vyrazili jsme na pláž Kuta Beach. Nejznámější pláž a taky nejlidnatější pláž tady. Překvapili nás obrovské vlny a množství surfařů (všichni Australani). Neustále vám někdo něco nabízí: prkno, kurz surfování, masáž (dokonce i začnou a musíte je ohazovat a odkopávat), lehátko, ručník…Tak jsme se rozhodli jít zkusit prkno. Honzík tvrdil, že instruktor je k ničemu a nepotřebuje nikoho, aby mu říkal, čekej na vlnu, klekni, stoupni a jed. To má okoukaný. Prkno jsme měli na hodinu za 25 000Rp (50Kč, samozřejmě všechno se smlouvá). Po první vlně Honzík pochopil, že to nebude tak jednouché jako na spotech, co tu pouštějí v každé restauraci. Byla to ale sranda. Honzík i trošku jel, pro mě byl úspěch se na tom udržet.

Večer jsme zašli na místní masáž (45 000Rp = 90Kč). Dostali jsme společnou místnost a 2 prťavé slečny. Hodinu po nás lezli, chichotali se a masírovali celé tělo. To byla pohodička. Poté nás čekala večeře s ostatními ze Semarangu a dalších měst kde nás projekt probíhal (asi 7). Restaurace byla na místní poměry dost drahá, byli jsme ze Semarangu zvyklí na jídlo za 10-20 000Rp (20-40Kč), tady nás čekalo jídlo 30-80 000Rp (60-160Kč). Další zastávkou byl místní klub Sky Garden. Mezi 10-11 večer nalévali 3 druhy koktejlů zdarma. Asi to bylo dost známé podle počtu lidí. Strávili jsme tam nějakou chvíli a pak se vydali přes bazén do naší postýlky.

Dny plné prezentací a loučení

Ráno vstáváme už v 7, abychom mohli být v 8 na office, kde máme dávat trénink EB a manažerům. Do půl devátý čekáme, než se přivezou klíče, abychom se na office dostali a mohli začít trénovat. Trénink zaměření na selling a možnosti zapojení partnerů do každé oblasti byl uplná novinky a všichni hltali každé naše slovo, takže se trénink protáhl skoro na 3 hodiny. Měli jsme super ohlasy, tak jsme ještě pokračovali tréninkem jen pro EB na GCPs z České republiky a sharing o našich týmových zkušenostech.

Asi v půl jedný jsme se všichni vydali na exhibition day (poslední část našeho projektu), který měl začínat v 1, ale když jsme v 1 dorazili, tak tam ještě skoro nikdo nebyl. Čas jsme využili tak, že jsme utekli na oběd, a když jsme s plným břichem přišli zpátky mohli jsme v klidu začít. 

Účelem exhibition day bylo přehrát nejlepší videa, který vytvořili studenti o HIV/AIDS. Dále jsme měli předášku od NGO na téma HIV/AIDS. Mezi jednotlivé videa a přednášky se mísili prezentace jednotlivých zemí. Tak jsme se pochlubili třeba s naším knedlem vepřem zelem a úspěchem českých hokejistů. Na konci exhibition day nám OC připravilo překvapení, každýmu přinosli malý dárek a poděkování a na ppt. Připravili o každém, co pro ně znamenal. Bylo to hezký, pak za námi přišli děkovat i studenti, kterým jsme dělali přednášku. Dádu nechtěli pustit zpátky do ČR, tak jsme snad přece jenom něco užitečnýho udělali.

Aby loučení nebylo málo, pokračujeme do sirotčince. Cestou jsme koupili fotbalový míč, tak hned jak skončí v 8 modlení, můžeme začít hrát fotbal a blbnout u dalších her. Přinesli jsme jim i nějaký fotky a prospekty z ČR, tak se jim to líbilo. Bohužel většina z nich se asi do Evropy nikdy nepodívá. Když nastvá čas loučení, nechtějí nás pustit a nám se taky odcházet moc nechce. 

Jedeme ještě na home party. Kde dáváme do placu českou becherovku – doteď nebyla příležitost ji vypít. Už je tu zase spousta nových trainees, který přijeli na nové projekty plný očekávání a my „starý“ už jsme tu jentak do počtu. 

Poslední den v Semarangu se pořádně vyspíme a potom se vrhneme na balení. Rozdali jsme spoustu dárků, ale stejně máme strach jak se zítra vejdeme do limitu 20kg. Jdeme se naposled projít po okolí, uděláme pár fotek, naposled usedáme k večeři s Dimasem, abychom přerušili půst a pak jdeme na poslední party.

Party je vedená v brazilském stylu, kdy 2 trainees z Brazilie pro nás připravili barbecue. Je poslední pivka, který si tady dáváme a poslední rozhovory s trainees z Ruska, Číny, Taiwanu, Nizozemska, Brazílie a spoustu dalších a pak je už je na čase říct bye bye, snad některý z nich uvidíme na Bali. Je to divný pocit jít spát naposled do pokoje, který byl na měsíc domovem.

Umbul Sido Mukti

Dimas se dozvěděl, že má v pondělí státnice, tak to vypadalo, že poslední výlet se neuskuteční. Nakonec nám našel kamaráda Panjiho, které s námi jel. Naše destinace byl Umbul Sido Mukti. Místo 50minut od Semarangu, položené na jedné z místních hor. Dokonce nás zaskočila nízká teplota. Jedná se o areál 3 roky starý, který se skládá „bazénků“, několika domečků k pronajmutí a pěti adrenalinových atrakcí. Okolo se rozkládají další hory, poseté horskými políčky, kde se pěstuje nejrůznější zelenina.

Původně jsme měli v plánu se koupat, ale mlha a počasí nás odradila. Honza zkusil do bazénku alespoň vlézt, ale hodně rychle prchal. Poseděli jsme tedy v bambusovém domečku a poté za adrenalinem. První volbou byl tzv. flying fox. Lano natažené mezi dvěma horami, 110m vysoko, 70m dlouhé. Přivázali nás pouze nějakou šnůrou (lano bych to nenazývala) a karabinou připnuli k lanu. Moc odvahy jsem neměla! Pán aniž by řekl una, dua, tiga (1,2,3), mě z ničeho nic zduchnul a já letěla. Let byl fajn, horší byl dolet. Na konci mě zastavil náraz do sítě v plné rychlosti. No co bychom chtěli za 12 000Rp (24Kč).
Nastartovaní z letu, jsme se rozhodli pro další atrakci. Přechod po síti nad údolím (8000Rp = 16Kč). Čekali jsme, že nebudeme jištěni a hezky po všech čtyřech přejdeme. Omyl. Byli jsme jištění a šlo se po 2.

A nebyla to taková sranda. Asi 20 minut jsme se potáceli nad údolím a zachraňovali boty od pádu do propasti. Nakonec jsem našla taktiku jak se po lanech pohybovat, Honzíček nikoli. V jednu chvíli si sedl uprostřed a tvrdil, že už nikam nejde. Po tomto zážitku jsme se rozhodli další atrakci oželet. Cestou jsme se stavili podívat, jak se pěstuje rýže.

Večer nás čekala poslední večeře s host family. Přidal se k nám i Dimasův otec, který žije s jinou rodinou ( není to tu tak časté, rozvod je tu dost neobvyklí, jelikož musíte žádat o povolení Ministerstvo náboženství). Jeli jsme až na okraj města, kousek od moře, kde ležela nádherná restaurace na vodě. Všude měli malá světýlka, svíčky a hrála živá hudba. Sedli jsme si blízko k vodě, nechali si objednat jídla podle doporučení rodiny a šli jsme prozkoumat restauraci. Honza našel malou loďku, sedl do ni a jezdil okolo restaurace. V druhé části mají vystavené akvárium s brazilskými sladkovodními rybami (2m velké) a domeček, který si můžete pronajmout, objednat jídlo a nechat se odpojit od restaurace a plout zatímco večeříte po vodě. Romantika.

U stolu nás čekali krevety v majonézové omáčce, smažená ryba (i s ploutvema), další rybka, mušle, jedlé řasy a podobné mořské potvory. Konverzace trošku vázla, jelikož matka nemluví ani slovo anglicky a otec pořád něco hledal na telefonu. Nakonec se ukázalo, že celou dobu hledal, kde je Česká Republika a pak typické Bali tance. Doma jsme se začali nadělovat dárky. Matce jsme koupili kabelku, Dimasovi přivezli tričko, knížku o Lounech, DVD o ČR, české mince (prý je sbírá), mapu Prahy (v říjnu možná pojede do Polska na stáž tak se staví), 6 různých prospektů o ČR.

Model a modelka

Ve čtvrtek jsme si zkusili život modelů! Vše začalo vstáváním v 5am (žádné spinkání do krásy), byli jsme převezeni před hotel, kde jsme čekali dobrou hodinu a trošku spinkali na ulici. Poté dorazila auto s řidičem, fotografem a další 3 trainee, kteří se šli fotit. Byli jsme převezeni do nedalekého městečka (1,5 hodiny – Salatiga) a vstoupili do svatebního salónu.
Na stole nám naservírovali barevné koblihy a sušenky (no strava pro modelky to zrovna nebyla) a představili nám místního spolumajitele a kosmetika. Neztráceli jsme čas a přišla příprava. Mě čekal jako první make-up! Položili mě a 20min patlali různé vodičky a nanášeli nátěry. Když se mi povedlo otevřít oko a umělé řasy a došla do místnosti, všichni se lekli.)

Dalším krokem bylo oblečení, v první fázi jsme měli na sobě mezinárodní svatební šaty, tedy bílá klasika. Docela mě šokovali místní slečny, které neuměli anglicky, takže sem jen stála a oni natahovali a upevňovali spodničky. Nevím, jestli mě varovali nebo ne, bo sem nerozuměla, ale v najednou mi sundali tričko i podprsenku v místnosti plné lidí. Toto byl v muslimské zemi šok!

Poté mě čekal účes. Mezitím chlapci čekali s koblížky a další 2 slečny šli na make up a šaty. Já se přesunula na účes (šaty s vlečkou šli se mnou a utřeli celou podlahu, možná proto měli vše spíše žluté než bílé). Vlasy mi dělala paní a její pomocnice, natupírovala snad každý pramen a pak je zase přilepila lakem k hlavně. Poté připevnila všude, kde se dalo obrovské stříbrné brože. Snažila jsem se naznačit, že menší by byla decentnější, ale marně.)
Focení! Mini ateliér s fotografem byl připraven. Snažil se v indonéštině popsat, co mám dělat, ale těžko se mu rozuměla. Naznačila jsem mu ať mi to ukáže, ale nepochopil. První fotky vypadají dost prkenně.) Po pár záběrech šli na řadu další a já se převléct. Mezitím honzík dostal make-up a hnědý oblek (myslela sem, že to už je tradiční indonéský oblek, ale místní mě uvedl z omylu, že to je evropsky styl. Lol). Společné svatební foto jsme vynechali.

Následoval přesun do tradičních svatebních šatů. Dostala jsem červené šaty, plné třpytek a sítěk. Prý se v minulosti nosili denně. Škrábali solidně. Změna vlasů probíhala, přidáním dalších třpytek (prý typické je čím víc tím líp). Honza dostal sukýnku a čepičku. Velikosti nebyli ideální, bo místní slečny i pánové měří o dost cm méně. A následovala další série fotek. Fotky salón bude využívat k marketingovým účelům. Nakonec jsme jako honorář dostali oběd v krásné restauraci v rýžovém poli a jeli zpět na naši farewell party. Party měla začít v 3.30, začala v 5pm!!!! A trvala do 10pm, každý prezentoval, jak miluje svoji host family a co dělal v Indonésii, bylo nás 16. Ale nebojte náš výlet zde nekončí, jen končí náš projekt a přesouváme se za dalšími dobrodružstvími.

Výlet Surakarta

Zvětšit mapu

Je čas na další výlet. Dimas se tentokrát nabídl, že nás veme i s jeho matkou na výlet do Surakarty (nebo taky Solo, města tady mají většinou 2 názvy). Je to rodiště jeho matky, tak jsme se těšil na průvodce s místními znalostmi. Cesta nám zabrala necelý 2 hodiny a tak jsem kolem dvanáctý dorazili do místního paláce.

V paláci ještě pořád žije král (13. V pořadí), sice už nemá žádnou moc nad městem, ale pořád je to král a má to privilegium, že může mít 14 žen (jelikož je hinduista, muslimové mají mnohoženství zakázáno). Pouze jedna z žen může být ale královna. Královnu vybírají rodičové a zbytek žen si může král vybrat sám, no není to super, tiše závidím:) Palác se skládá asi z 15 budov, z toho asi jenom 4 jsou přístupný veřejnosti, takže ty pořádně projdeme a vyrážíme dál na místní ptačí trh.

Tolik ptáků jsem v životě neviděl pohromadě. Jeden stánek vedle druhýho, tisíce a tisíce klecí s ptáky, a když postupujeme dál tak najdeme i jiný zvířata – myši, křečky, ještěrky, opice, kočky a psi. Všichni jsou zavřený v klecích a to celkem malých, takže je nám jich líto. Je to vlastně poprvé, kdy se setkáváme tady se psem, jelikož muslimové psa nesmějí chovat doma, jelikož přesnáší nemoci.

Je na čase pokračovat dál a podívat se, jak se tady dělá batika. Batika je typická pro střední Jávu, takže se s ní můžeme setkat v každý tržnici i v obchodech. Většinou se ale jedná o batiku, která je dělaná stroji, a abychom ji uměli odlišit, zajdeme do muzea batiky, který je spojeno s ruční výrobou batiky. Průvodce nás provede s perfektní angličtinou (první tady) historií batiky a pak zavede do továrny, kde zhruba 200 lidí ručně maluje, tiskne a louhuje batikovaný věci. 

Vracíme se zpět a cestou zastavíme v restauraci, abychom přerušili půst. Jelikož s námi byla matka, tak jsme ani my nebyli na obědě a pouze jsme celý den pili, tak i my s radostí vítáme západ slunce a s chutí se pustíme do dobrýho kuřete jak jinak než s rýží.

Další dny v sirotčinci

Je pondělí a nám začíná poslední týden v Semarangu. Náš projekt je celkem u konce kromě exhibition day, který bude v sobotu a tak dopoledne trávíme v pohodičce doma u televízky a počítače. Jelikož ale chceme před odjezdem něco dobrýho udělat, rozhodneme se, že odpoledne pojedeme do sirotčince (jiného než jsme byli minule) a strávíme s dětmi odpoledne. Domluvili jsme se ještě s dalšími trainees, takže se nás sešlo v sirotčinci 5. 

Jelikož je ale Ramadán a děti (i když nemusí) drží půst, většina z nich spí, aby zahnala hlad a ti co jsou vzhůru, tak jentak polehávají bez života. Přesto jsou rádi, že nás vidí a polehávají u nás:). Když Dáda vytáhne foťák tak trochu ožijí a začnou se s námi fotit a předhánět se o to kdo bude fotograf. Když odcházíme, musíme slíbit, že ve středu přijdeme znova, jinak by nás nepustili.

S dobrým pocitem jedeme na cooking party. Je tu asi 10 tranees a zhruba stejný počet AIESECářů. Chvíli se válčí o kastroly a plotny, ale pak si každý najde svoje místo a jídlo, které bude vařit. Dáda se spolu s dalšíma 2 Ruskama rozhodne zachraňovat polívku, kterou začal vařit Rumun tak, že hodil 10 kuřecích noh do vody a k tomu přidal jednu celou cibuli. Nakonec z toho Dáda udělá celkem dobrou polívku a tak můžeme spolu s dalšíma mezinárodníma jídlama začít degustovat.

Úterý přeskočím (abych mu potom věnoval samostatnou kapitolu) a vrhnu se rovnou na středu, kdy začíná dlouho obávaná činnost – nákupy. Naštěstí je v McDonaldu wifi, takže zatímco Dáda chodí po nákupech, já sedím krásně v Mekáči u počítače do tý doby než si mne vyzvedne. Z McDonaldu se přesuneme na meeting, který měl být původně s celým EB, ale nakonec přijdou jen 2 členové, aby nám řekli, že by od nás chtěli nějaký trénink. Jelikož do našeho odjezdu máme agendu už celkem nabitou, dohodneme se na tréninku v sobotu od 8 ráno (jsem zvědavý, co tak brzo budu dělat:))

Po meetingu bereme autobus a jedeme zase do sirotčince, kam máme přijít na 8 večer. Příjdeme po sedmé a čekáme skoro hodinu, než se děti domodlí, aby si pak s námi mohli přijít hrát. Jsou o poznání živější, než v pondělí a tak můžeme blbnout, honit se a povídat.

Abychom spojili naší návštěvu s naším projektem, rozhodli jsme se (těm starším) dát taky přednášku o HIV/AIDS. Ze začátku se hodně styděli, protože o HIV a sexu slyšeli poprvé, ale pak se začali postupně ptát a vyvinula se z toho slušná diskuze, která trvala až do 10 hodin a nám se nechtělo vůbec odejít. Slíbili jsme, že příjdeme zase v sobotu, bohužel asi už naposled:(.

HIV v Indonésii

Několik fakt o HIV v Indonésii, když už tu děláme tu osvětu:)

Do současnosti Indonésie zaznamenala 24 500 případů postihnutých HIV. Z 73% se jedná o muže, u kterých se virus objeví. Tento poměr je jen o trošku menší než v ČR (81%). Přesto důvody přenosu se liší. V ČR je nejčastější přenos mezi homosexuály (60% případů), poté heterosexuální případy a další možnosti přenosu. V Indonésii i přes přísné náboženství (každé z místních náboženství zakazuje předmanželský sex) je výrazně způsobeno nechráněných heterosexuálním životem (53%).

Případy mají 2 vzorce. Nechráněný předmanželský sex, způsobený nedostatkem vzdělání a informací o HIV a možnostech ochrany u mladé generace. Tento problém se nás projekt snaží řešit, přičemž je naše úloha nelehká Dětem můžeme říkat, že se mají chránit, ale ve skutečnosti je pro ně skoro nemožné si do vyššího věku jakoukoli ochranu koupit.

Druhou verzí je rozšíření HIV v celé rodině, díky rušnému životu manželů. Nic netušící žena takto získá HIV virus a často jej kojením přenese i na děti (tento případ i příběh paní na našem kempu, netušila, proč manžel umřel a po roce nemocí jí teprve testovali na HIV bo dříve neměli podezření).

Hygiena

Z místní hygieny jsme tu měli trošku šok, ale na všechno se dá zvyknout, že? Koupelna v běžné době obsahuje toaletu (lepší běžnou, slabší tureckou) a vysokou nádrž na vodu. U nádrže vždy leží barevná nádobka. Ta má několik účelů 1) splachuje záchod, 2) slouží jako toaletní papír (je možnost papír koupit a tuto možnost obejít), 3) slouží jako sprcha, tzv. polejvačka. V místnosti není žádný speciální kout k polejvání, pouze jeden odtok, takže po jedné takové spršce je celá místnost plná vody a pocákané všechno. Jelikož ne všude jsou umyvadla, ústní hygiena probíhá také s těmito mísami.

Až na luxusnější hotely a pár domácností teplá voda neexistuje. Naštěstí voda v trubkách je podnebím zahřátá, takže ledová sprcha to přímo není. Koupeny se liší místo od místa, my například máme i sprchu, což je velká výhoda. Na druhou stranu mohou být extrémy opačné. V jedné restauraci měli pouze nádržku s vodou a odtok, když jsem se šla prát kde je ta toaleta, paní mi ukázala, že vlastně celá místnost je jedna velká toaleta a sprcha zároveň. No jo. Kdo nezažil, nepochopí:)

HIV Youth Camp

O víkendu probíhal kamp pro 40 středoškoláků o HIV a IT. Zvláštní spojení? Součástí našeho projektu je video soutěž s HIV tematikou. Proto bylo cílem kampu nejen vzdělávat o HIV, ale i o tom jak udělat video, které pak prostřednictvím sociálních sítí zasáhne mnohem větší skupinu studentů.

Kemp probíhal v hotelu uprostřed Semarangu, všichni jsme se sjeli v sobotu v 12:00 ( když říkám všichni, myslím tím nás a pak pomalu zbytek lidí, to už je snad jasné všem.). Od 15 kamp oficiálně začal, každý z nás dostal do skupinky 2-3 studenty, kterým se celé dva dny věnoval. Já dostala 2 slečny a Honza 3. Docela zvláštní rozdělení jelikož cílem bylo, aby se otevřeně ptali na i dost intimní otázky. Vše probíhalo dobře a večer nás čekala osoba nakažená HIV. Byla to moc příjemná paní, která přišla se svým synem (8) a doma měla ještě pětiletou dceru. Vyprávěla nám smutný příběh, jak se díky svému muži nakazila, aniž by o tom věděla. A jaký život vede. Po skončení vyprávění ještě poprosila pořadatele, aby se mohla e všemi cizinci vyfotit a ukazovala nám různé fotky a dále vyprávěla. Nakonec každý přispěl pár tisíc, celkem jsme vybrali 1 000 000 Rp.

Poté jsme odpadli do postelí, v mojí jsme spali 4. I když se jednalo o pěkný hotel (první teplá voda a rohová vana co jsem tu viděla), míst bylo málo. Pouze 2 místnosti pro 20 cizinců. My jsme vstávali „až“ v 6 ráno. Jelikož od sedmi začínal program. Delegáti a pořadatelé vstávali už v 0230, aby si dali sahur (snídaně před rozbřeskem v době ramadánu) a mohli se modlit. Modlení je pravidelně vkládáno do programu, kdy mi máme pauzu nebo na ostatní koukáme.

Celý den jsme tam byli tak trošku zbyteční, IT vzdělání co jsme měli dodávat, nakonec měla externí firma. Bohužel však v programu co v ČR nepoužíváme a samozřejmě v bahasa. Poté probíhalo dlouhé loučení, kdy všichni cizinci postupně usínali na křeslech protože i 6am bylo moc brzo a místní výskali.

Poznáváme Semarang

Jsme tu už skoro 3 týdny, tak je na čase poznat pořádně město. I když Semarang není zrovna turistické město (za 3 týdny jsem tu nepotkal Evropana, kromě lidí z AIESEC), je tu pár míst kam nás můžou místní vzít. Dimas se nabídl, že si uděláme jednodenní výlet a my s radostí přijímáme. První zastávka je Budhistický chrám. Ze všech 4 chrámů co dneska navštívíme (katolický, hinduistický a muslimský) se mi líbí tenhle nejvíce, vypadá to tu jako v Disneylandu a lidi sem nosí čokolády jako obětní dary. Samozřejmostí v každém chrámu je zouvat se a chodit bosí.

Další zastávka je čínský palác postavený při návštěvě čísnkého mořeplavce Zheng He v Semarangu.  Někteří lidé věří, že tento mořeplavec objevil Ameriky ještě před Columbusem. Zvláštností je tady, že se vždycky platí vstup do Areálu a potom ještě vstupy do jednotlivých budov (někde i místností), takže se rozhodneme investovat pouze do vstupu do areálu (samozřejmostí jsou tu všude dvojí ceny – pro místní a pro cizince) a pokračovat do baráku, který má údajně 1000 dveří. Kromě toho je to ale stará barabizna a výklad průvodce v angličtině, který nerozumíme, to nezlepší, takže pokračujeme dále do vojenského muzea.

Zatímco já procházím s Dimasem muzeum Dáda konverzuje rukama nohama s místnímy vojáky, kteří jsou z ní unešeni, a tak se musí (jako všude) fotit. Rozdílem oproti našemu muzeu je, že se na exponáty může šahat a lézt do nich, takže si taky udělám pár fotek a můžeme na oběd. I když je Ramadán, tak většina restaurací je otevřena (i když jsou poloprázdné), a tak Dimas trpělivě čeká až my se najíme v KFC, zatímco on musí hladovět. 

S plným břichem se vydáváme do největší mešity v Semarangu, která budí ohromující dojem, ale ve vnitř je úplně prázdná (jako každá mešita). U mešity je velká věž, z které můžeme vidět na celý Semarang, tak opět uděláme pár obrázků a jedeme na poslední zastávku Hinduistického chrámu a poté už rychle do restaurace, abychom mohli porušit hladovění. Jídlo nám přinesou ale ještě před západam slunce, takže 15 minut hladově koukáme do talíře a čekáme, až se z mešit ozve zpěv, abychom se mohli pustit do jídla.

Stáváme se slavnými

Je středa a máme poslední 3 dny připravit se na dvoudenní konferenci o víkendu o HIV/AIDS. Cíl je mít na konferenci 40 delegátů, proto je potřeba trochu náš kemp zpropagovat. Dostáváme s Dádou nabídku z rádia na hodinové interview o našem kempu. Samozřejmě přijímáme.

Jelikož jsou s námi ještě 2 lidi z OC a reportér neumí moc anglicky, většina otázek směřuje na ně v Bahasa, ale my se taky občas dostaneme ke slovu a tak se můžeme představit, povídat o road show, který jsme absolvovali, či co delegáty čeká na konferenci a proč by měli přijít. Zajímavá chvíle nastane (poté, co jsme se oba představili odkud pocházíme) při otázce: Jak je to s AIDS ve vaší zemi. První odpovídá Dáda a reakce reportéra na to je: „Thank you Daniela and how is it in your country Jan?“ Každopádně máme dobrý pocit, že jsme nalákali další delegáty na konferenci a můžeme jet na meeting.

Cestou nás zaujme značka na parkovišti vyhrazené pouze pro ženy. Je tam více místa, aby se ženy trefily. Napadá mě, že by to bylo fajn zavést i u nás, Dáda by to určitě ocenila:) Každopádně absolvujeme ještě meeting, kde se dozvíme, že konference je opět naplánovaná od OC, takže nemůžeme nic měnit a pouze si doručit vlastní session ve skupině 2-3 lidí. Bomba, aspoň máme čas jet zítra na výlet.

Domorodci na ostrově

Zůstali jsme na ostrově, a aby se nám po organizovaném časném vstávání nestýskalo, vydali jsme se v 5 ráno na místní tržiště. Prodávali hlavně ryby, batikované oblečení a něco málo zeleniny a ovoce. My jsme si koupili 0,5l kokosového oleje ( 5 000Rp = 10 Kč). Né, že bychom chtěli vařit, ale po opalovací krém jsme neobjevili, takže na spáleninu volíme kokos. Je úžasný, voníte po něm jako kokosová sušenka k čaji.

Poté jsme se chtěli přesunout na pláž a odpočívat celý den. Tak jsme se s agenturou domluvili – poslední 2 dny strávíme na centrálním ostrově na pláži. Jak jsme zjistili nebylo to tak jednoduché. Žádná pláž nebyla blízko, tak jsme se vydali na cestu. 30min měla být private beach hotelu, který si účtuje 12 000Rp (24Kč) za vstup. Pláž to bylo krásná, bohužel začal ramadán a majitel se rozhodl nechat si zavřít pláž na 3DNY pouze pro sebe. Smůla. Místní nás odkazovali na naši agenturu, ta však odjela. Vydali jsme se dál po jediné cestě, ale pláž nikde. Moře dohledu, ale přes skály a stromy se k ní nedalo nedostat. Cestu jsme si zpříjemnili ochutnáváním místního ovoce (ze stopky se vyrábí kešu oříšky) a kokosu. Kokosy bylo dost těžké otevřít o kámen, tak místní co nás viděli vyběhli s mačetou z domu a pomohli nám. Chutnali mnohem lépe než prodávané ve stánku (5000Rp = 10kč).

Druhý den jsme se rozhodli pronajmout auto, místní tvrdili, že se jinak na pláže nedostaneme. Chtěli po nás 360 000Rp (720Kč) na den. Neměli jsme sebou nikoho známého místního, takže to mohli zkoušet. Neměli jsme na vybranou. Ráno v 0730 auto nikde, dorazil až v 0920! Nehorázný, kam se poděl náš zákazník náš pán. Tak jsme mu hned na začátek nastínili, až celou částku nečeká, že my jeho indonéský móresy tolerovat nebudeme. Měl nás zavést na 4 pláže na centrálním ostrově.

Pláž č. 1. nebyla pláž ale nějaký místní les Mangarove (jenže byl vyschlý), pláž č. 2. cesta džunglí a pak skalisko a rozbouřené moře, pláž 3. přístav. Strávili jsme několik minut vysvětlováním, co je naše představa pláže, co se na ní dělá atd. Pochopil, že jinak nic nedostane a začal jednat. Dovezl nás na krásnou pláž kousek od našeho domu (pešky tak 45min) a řekl, že jiná na ostrově není. Takže jsme se mohli nechat jen zavést a odvézt večer a ne platit celý den auto a řidiče, který tam pak celý den spí na pláži. Shodou okolnosti to byla ta pláž, kde jsme byli první den na konci na západ slunce. Strávili jsme tam celý den!

Večer jsme se dozvěděli, že naše milá agentura omylem objednala naše místo na trajekt a bus na jiny den, takže je nemá a za nové chce platit znovu. Snažili jsme se s nimi po telefonu rozumně domluvit ale marně. V 5 ráno jsme si vystáli frontu na trajekt a lístky získali (trajekt jezdi jen neděle, úterý z ostrova takže bychom tam jinak byli další týden). Cesta byla fajn, prodávali lehátka, takže spousta lidí spala. Horší je prý cesta trajektem na ostrov bo vozí všechny suroviny, takže vedle vás třeba 6hodin jede slepice. V Jeoparu jsme se snažili chytit místní autobus a nenechat se ošidit. Autobus jel 2 hodiny a byla to jízda. Cca 20 sedaček, cca 60 cestujících + manažer. Manažer s 500Rp v uchu pokřikuje na lidí venku a přibírá je do autobusu, když je plný jde je srovnat. Urči kde má kdo loket, nohu, zadek aby se jich vešlo víc. A fakt to funguje. Když už jsme mysleli, že je to vše, dalších 5 se vešlo jako nic. Po autobuse se pohyboval jako Tarzan od předních zadním dveřím a vybíral peníze. Když někdo vystupoval, vyndal minci z ucha a klepal na okno, jako signál řidiči přibrzdit. Cestující vyskočil a on za něj nabral další 3. Za 2 hodiny jsme nepoznali, jestli jsme vyjeli z nějakého města nebo přijeli do dalšího Město bylo pořád. Pořád se stavělo tak 100krát. Naštěstí jsme seděli, ale u dveří takže nebyl zadek, co by se o nás neotřel. Ale byl to opravdu zážitek!