Model a modelka

Ve čtvrtek jsme si zkusili život modelů! Vše začalo vstáváním v 5am (žádné spinkání do krásy), byli jsme převezeni před hotel, kde jsme čekali dobrou hodinu a trošku spinkali na ulici. Poté dorazila auto s řidičem, fotografem a další 3 trainee, kteří se šli fotit. Byli jsme převezeni do nedalekého městečka (1,5 hodiny – Salatiga) a vstoupili do svatebního salónu.
Na stole nám naservírovali barevné koblihy a sušenky (no strava pro modelky to zrovna nebyla) a představili nám místního spolumajitele a kosmetika. Neztráceli jsme čas a přišla příprava. Mě čekal jako první make-up! Položili mě a 20min patlali různé vodičky a nanášeli nátěry. Když se mi povedlo otevřít oko a umělé řasy a došla do místnosti, všichni se lekli.)

Dalším krokem bylo oblečení, v první fázi jsme měli na sobě mezinárodní svatební šaty, tedy bílá klasika. Docela mě šokovali místní slečny, které neuměli anglicky, takže sem jen stála a oni natahovali a upevňovali spodničky. Nevím, jestli mě varovali nebo ne, bo sem nerozuměla, ale v najednou mi sundali tričko i podprsenku v místnosti plné lidí. Toto byl v muslimské zemi šok!

Poté mě čekal účes. Mezitím chlapci čekali s koblížky a další 2 slečny šli na make up a šaty. Já se přesunula na účes (šaty s vlečkou šli se mnou a utřeli celou podlahu, možná proto měli vše spíše žluté než bílé). Vlasy mi dělala paní a její pomocnice, natupírovala snad každý pramen a pak je zase přilepila lakem k hlavně. Poté připevnila všude, kde se dalo obrovské stříbrné brože. Snažila jsem se naznačit, že menší by byla decentnější, ale marně.)
Focení! Mini ateliér s fotografem byl připraven. Snažil se v indonéštině popsat, co mám dělat, ale těžko se mu rozuměla. Naznačila jsem mu ať mi to ukáže, ale nepochopil. První fotky vypadají dost prkenně.) Po pár záběrech šli na řadu další a já se převléct. Mezitím honzík dostal make-up a hnědý oblek (myslela sem, že to už je tradiční indonéský oblek, ale místní mě uvedl z omylu, že to je evropsky styl. Lol). Společné svatební foto jsme vynechali.

Následoval přesun do tradičních svatebních šatů. Dostala jsem červené šaty, plné třpytek a sítěk. Prý se v minulosti nosili denně. Škrábali solidně. Změna vlasů probíhala, přidáním dalších třpytek (prý typické je čím víc tím líp). Honza dostal sukýnku a čepičku. Velikosti nebyli ideální, bo místní slečny i pánové měří o dost cm méně. A následovala další série fotek. Fotky salón bude využívat k marketingovým účelům. Nakonec jsme jako honorář dostali oběd v krásné restauraci v rýžovém poli a jeli zpět na naši farewell party. Party měla začít v 3.30, začala v 5pm!!!! A trvala do 10pm, každý prezentoval, jak miluje svoji host family a co dělal v Indonésii, bylo nás 16. Ale nebojte náš výlet zde nekončí, jen končí náš projekt a přesouváme se za dalšími dobrodružstvími.

Výlet Surakarta

Zvětšit mapu

Je čas na další výlet. Dimas se tentokrát nabídl, že nás veme i s jeho matkou na výlet do Surakarty (nebo taky Solo, města tady mají většinou 2 názvy). Je to rodiště jeho matky, tak jsme se těšil na průvodce s místními znalostmi. Cesta nám zabrala necelý 2 hodiny a tak jsem kolem dvanáctý dorazili do místního paláce.

V paláci ještě pořád žije král (13. V pořadí), sice už nemá žádnou moc nad městem, ale pořád je to král a má to privilegium, že může mít 14 žen (jelikož je hinduista, muslimové mají mnohoženství zakázáno). Pouze jedna z žen může být ale královna. Královnu vybírají rodičové a zbytek žen si může král vybrat sám, no není to super, tiše závidím:) Palác se skládá asi z 15 budov, z toho asi jenom 4 jsou přístupný veřejnosti, takže ty pořádně projdeme a vyrážíme dál na místní ptačí trh.

Tolik ptáků jsem v životě neviděl pohromadě. Jeden stánek vedle druhýho, tisíce a tisíce klecí s ptáky, a když postupujeme dál tak najdeme i jiný zvířata – myši, křečky, ještěrky, opice, kočky a psi. Všichni jsou zavřený v klecích a to celkem malých, takže je nám jich líto. Je to vlastně poprvé, kdy se setkáváme tady se psem, jelikož muslimové psa nesmějí chovat doma, jelikož přesnáší nemoci.

Je na čase pokračovat dál a podívat se, jak se tady dělá batika. Batika je typická pro střední Jávu, takže se s ní můžeme setkat v každý tržnici i v obchodech. Většinou se ale jedná o batiku, která je dělaná stroji, a abychom ji uměli odlišit, zajdeme do muzea batiky, který je spojeno s ruční výrobou batiky. Průvodce nás provede s perfektní angličtinou (první tady) historií batiky a pak zavede do továrny, kde zhruba 200 lidí ručně maluje, tiskne a louhuje batikovaný věci. 

Vracíme se zpět a cestou zastavíme v restauraci, abychom přerušili půst. Jelikož s námi byla matka, tak jsme ani my nebyli na obědě a pouze jsme celý den pili, tak i my s radostí vítáme západ slunce a s chutí se pustíme do dobrýho kuřete jak jinak než s rýží.

Další dny v sirotčinci

Je pondělí a nám začíná poslední týden v Semarangu. Náš projekt je celkem u konce kromě exhibition day, který bude v sobotu a tak dopoledne trávíme v pohodičce doma u televízky a počítače. Jelikož ale chceme před odjezdem něco dobrýho udělat, rozhodneme se, že odpoledne pojedeme do sirotčince (jiného než jsme byli minule) a strávíme s dětmi odpoledne. Domluvili jsme se ještě s dalšími trainees, takže se nás sešlo v sirotčinci 5. 

Jelikož je ale Ramadán a děti (i když nemusí) drží půst, většina z nich spí, aby zahnala hlad a ti co jsou vzhůru, tak jentak polehávají bez života. Přesto jsou rádi, že nás vidí a polehávají u nás:). Když Dáda vytáhne foťák tak trochu ožijí a začnou se s námi fotit a předhánět se o to kdo bude fotograf. Když odcházíme, musíme slíbit, že ve středu přijdeme znova, jinak by nás nepustili.

S dobrým pocitem jedeme na cooking party. Je tu asi 10 tranees a zhruba stejný počet AIESECářů. Chvíli se válčí o kastroly a plotny, ale pak si každý najde svoje místo a jídlo, které bude vařit. Dáda se spolu s dalšíma 2 Ruskama rozhodne zachraňovat polívku, kterou začal vařit Rumun tak, že hodil 10 kuřecích noh do vody a k tomu přidal jednu celou cibuli. Nakonec z toho Dáda udělá celkem dobrou polívku a tak můžeme spolu s dalšíma mezinárodníma jídlama začít degustovat.

Úterý přeskočím (abych mu potom věnoval samostatnou kapitolu) a vrhnu se rovnou na středu, kdy začíná dlouho obávaná činnost – nákupy. Naštěstí je v McDonaldu wifi, takže zatímco Dáda chodí po nákupech, já sedím krásně v Mekáči u počítače do tý doby než si mne vyzvedne. Z McDonaldu se přesuneme na meeting, který měl být původně s celým EB, ale nakonec přijdou jen 2 členové, aby nám řekli, že by od nás chtěli nějaký trénink. Jelikož do našeho odjezdu máme agendu už celkem nabitou, dohodneme se na tréninku v sobotu od 8 ráno (jsem zvědavý, co tak brzo budu dělat:))

Po meetingu bereme autobus a jedeme zase do sirotčince, kam máme přijít na 8 večer. Příjdeme po sedmé a čekáme skoro hodinu, než se děti domodlí, aby si pak s námi mohli přijít hrát. Jsou o poznání živější, než v pondělí a tak můžeme blbnout, honit se a povídat.

Abychom spojili naší návštěvu s naším projektem, rozhodli jsme se (těm starším) dát taky přednášku o HIV/AIDS. Ze začátku se hodně styděli, protože o HIV a sexu slyšeli poprvé, ale pak se začali postupně ptát a vyvinula se z toho slušná diskuze, která trvala až do 10 hodin a nám se nechtělo vůbec odejít. Slíbili jsme, že příjdeme zase v sobotu, bohužel asi už naposled:(.

HIV v Indonésii

Několik fakt o HIV v Indonésii, když už tu děláme tu osvětu:)

Do současnosti Indonésie zaznamenala 24 500 případů postihnutých HIV. Z 73% se jedná o muže, u kterých se virus objeví. Tento poměr je jen o trošku menší než v ČR (81%). Přesto důvody přenosu se liší. V ČR je nejčastější přenos mezi homosexuály (60% případů), poté heterosexuální případy a další možnosti přenosu. V Indonésii i přes přísné náboženství (každé z místních náboženství zakazuje předmanželský sex) je výrazně způsobeno nechráněných heterosexuálním životem (53%).

Případy mají 2 vzorce. Nechráněný předmanželský sex, způsobený nedostatkem vzdělání a informací o HIV a možnostech ochrany u mladé generace. Tento problém se nás projekt snaží řešit, přičemž je naše úloha nelehká Dětem můžeme říkat, že se mají chránit, ale ve skutečnosti je pro ně skoro nemožné si do vyššího věku jakoukoli ochranu koupit.

Druhou verzí je rozšíření HIV v celé rodině, díky rušnému životu manželů. Nic netušící žena takto získá HIV virus a často jej kojením přenese i na děti (tento případ i příběh paní na našem kempu, netušila, proč manžel umřel a po roce nemocí jí teprve testovali na HIV bo dříve neměli podezření).

Hygiena

Z místní hygieny jsme tu měli trošku šok, ale na všechno se dá zvyknout, že? Koupelna v běžné době obsahuje toaletu (lepší běžnou, slabší tureckou) a vysokou nádrž na vodu. U nádrže vždy leží barevná nádobka. Ta má několik účelů 1) splachuje záchod, 2) slouží jako toaletní papír (je možnost papír koupit a tuto možnost obejít), 3) slouží jako sprcha, tzv. polejvačka. V místnosti není žádný speciální kout k polejvání, pouze jeden odtok, takže po jedné takové spršce je celá místnost plná vody a pocákané všechno. Jelikož ne všude jsou umyvadla, ústní hygiena probíhá také s těmito mísami.

Až na luxusnější hotely a pár domácností teplá voda neexistuje. Naštěstí voda v trubkách je podnebím zahřátá, takže ledová sprcha to přímo není. Koupeny se liší místo od místa, my například máme i sprchu, což je velká výhoda. Na druhou stranu mohou být extrémy opačné. V jedné restauraci měli pouze nádržku s vodou a odtok, když jsem se šla prát kde je ta toaleta, paní mi ukázala, že vlastně celá místnost je jedna velká toaleta a sprcha zároveň. No jo. Kdo nezažil, nepochopí:)

HIV Youth Camp

O víkendu probíhal kamp pro 40 středoškoláků o HIV a IT. Zvláštní spojení? Součástí našeho projektu je video soutěž s HIV tematikou. Proto bylo cílem kampu nejen vzdělávat o HIV, ale i o tom jak udělat video, které pak prostřednictvím sociálních sítí zasáhne mnohem větší skupinu studentů.

Kemp probíhal v hotelu uprostřed Semarangu, všichni jsme se sjeli v sobotu v 12:00 ( když říkám všichni, myslím tím nás a pak pomalu zbytek lidí, to už je snad jasné všem.). Od 15 kamp oficiálně začal, každý z nás dostal do skupinky 2-3 studenty, kterým se celé dva dny věnoval. Já dostala 2 slečny a Honza 3. Docela zvláštní rozdělení jelikož cílem bylo, aby se otevřeně ptali na i dost intimní otázky. Vše probíhalo dobře a večer nás čekala osoba nakažená HIV. Byla to moc příjemná paní, která přišla se svým synem (8) a doma měla ještě pětiletou dceru. Vyprávěla nám smutný příběh, jak se díky svému muži nakazila, aniž by o tom věděla. A jaký život vede. Po skončení vyprávění ještě poprosila pořadatele, aby se mohla e všemi cizinci vyfotit a ukazovala nám různé fotky a dále vyprávěla. Nakonec každý přispěl pár tisíc, celkem jsme vybrali 1 000 000 Rp.

Poté jsme odpadli do postelí, v mojí jsme spali 4. I když se jednalo o pěkný hotel (první teplá voda a rohová vana co jsem tu viděla), míst bylo málo. Pouze 2 místnosti pro 20 cizinců. My jsme vstávali „až“ v 6 ráno. Jelikož od sedmi začínal program. Delegáti a pořadatelé vstávali už v 0230, aby si dali sahur (snídaně před rozbřeskem v době ramadánu) a mohli se modlit. Modlení je pravidelně vkládáno do programu, kdy mi máme pauzu nebo na ostatní koukáme.

Celý den jsme tam byli tak trošku zbyteční, IT vzdělání co jsme měli dodávat, nakonec měla externí firma. Bohužel však v programu co v ČR nepoužíváme a samozřejmě v bahasa. Poté probíhalo dlouhé loučení, kdy všichni cizinci postupně usínali na křeslech protože i 6am bylo moc brzo a místní výskali.

Poznáváme Semarang

Jsme tu už skoro 3 týdny, tak je na čase poznat pořádně město. I když Semarang není zrovna turistické město (za 3 týdny jsem tu nepotkal Evropana, kromě lidí z AIESEC), je tu pár míst kam nás můžou místní vzít. Dimas se nabídl, že si uděláme jednodenní výlet a my s radostí přijímáme. První zastávka je Budhistický chrám. Ze všech 4 chrámů co dneska navštívíme (katolický, hinduistický a muslimský) se mi líbí tenhle nejvíce, vypadá to tu jako v Disneylandu a lidi sem nosí čokolády jako obětní dary. Samozřejmostí v každém chrámu je zouvat se a chodit bosí.

Další zastávka je čínský palác postavený při návštěvě čísnkého mořeplavce Zheng He v Semarangu.  Někteří lidé věří, že tento mořeplavec objevil Ameriky ještě před Columbusem. Zvláštností je tady, že se vždycky platí vstup do Areálu a potom ještě vstupy do jednotlivých budov (někde i místností), takže se rozhodneme investovat pouze do vstupu do areálu (samozřejmostí jsou tu všude dvojí ceny – pro místní a pro cizince) a pokračovat do baráku, který má údajně 1000 dveří. Kromě toho je to ale stará barabizna a výklad průvodce v angličtině, který nerozumíme, to nezlepší, takže pokračujeme dále do vojenského muzea.

Zatímco já procházím s Dimasem muzeum Dáda konverzuje rukama nohama s místnímy vojáky, kteří jsou z ní unešeni, a tak se musí (jako všude) fotit. Rozdílem oproti našemu muzeu je, že se na exponáty může šahat a lézt do nich, takže si taky udělám pár fotek a můžeme na oběd. I když je Ramadán, tak většina restaurací je otevřena (i když jsou poloprázdné), a tak Dimas trpělivě čeká až my se najíme v KFC, zatímco on musí hladovět. 

S plným břichem se vydáváme do největší mešity v Semarangu, která budí ohromující dojem, ale ve vnitř je úplně prázdná (jako každá mešita). U mešity je velká věž, z které můžeme vidět na celý Semarang, tak opět uděláme pár obrázků a jedeme na poslední zastávku Hinduistického chrámu a poté už rychle do restaurace, abychom mohli porušit hladovění. Jídlo nám přinesou ale ještě před západam slunce, takže 15 minut hladově koukáme do talíře a čekáme, až se z mešit ozve zpěv, abychom se mohli pustit do jídla.