Hurá loďkou do ráje

Ráno jsme si konečně přispali, vstávali jsme až v 0700!:) Loďka nás dovezla na otevřené moře, kde jsme s malými rybičkami plavali, krmili je a šnorchlovali. Počasí bylo krásné! Druhou zastávkou byl neuvěřitelný ostrůvek. Zastavili jsme 300m od něj a došli k němu vodou (celou dobu bylo max po kolena). Moře mělo min 4 barvy a různě se měnilo, písek byl úplně bílý…hotový ráj. Ostrůvek jsme během 30 minut celý obešli. Cestou jsme narazili na obrovské mušle (kam se hrabe Chorvatsko). Jednu menší jsme si tajně schovali „za plavky“ a snad dovezeme domů. Poté nám donesli oběd a napůl v moři jsme si dali mořské plody. Po pár hodinách lenošení jsme se přesunuli na další ostrov. Opět bílá pláž, palmy, prostě idylka. Na ostrově bylo i pár stánků s kokosy, smaženými banány a nudlemi. Strávili jsme zde zbytek odpoledne, počkali na západ Sluníčka (ano to jsme dělali každý den.) a jeli na náš centrální ostrov.
Na „hotelu“ jsme poznali, že i ráj může být peklem. I přesto, že jsem se mazala celý den několikrát a Vichy faktor 50+ nemohla jsem si ani lehnout. Záda, nohy všechno neuvěřitelná bolest. Strávila jsme večer na pokoji (Honzík na pivu, styď se!).
Ráno jsme opět vyrazili. Já zahalená do dlouhých kalhot a šátků. Jela nás jen půlka (spálení a Asiati se slabšími žaludky to vzdali), tedy 10 lidí. Moře bylo neuvěřitelně rozbouřené. Házelo s námi z jedné strany na druhou, držela jsem se krabice s výstrojemi, abych neodletěla. Po 30ti minutách strachu jsme dorazili na další krásný ostrov. Váleli jsme se na pláži a spali. Někteří se zkoušeli potápět (my jsme místní výstroji tolik nevěřili). Další zastávkou být nečekaně další ostrov. Já se svou spáleninu sem ho strávila vleže a zvládla vyfotit jen slepičky, jak se pustili do našeho oběda. Bylo to drsný, napřed přišla jedna s malými kuřátky a našla pytel s prázdnými obědy, zavolala kohouta, ten přišel a hrozně agresivně otevřel zavázaný pytel a otevíral jeden lunch box za druhým. Asi mají fakt hlad pipinky jedny.(
Poslední zastávkou byl opuštěný vrak lodi, nad kterým jsme šnorchlovali. Indonésani tvrdí, že jsou v něm duchové a postihne nás kletba. Když jsme chtěli odjet a nešlo loď nastartovat, tak to tak vážně vypadalo. Po několika minutách a práci námořníčků jsme odjeli na hotel a měli rybí grilovačku. Ve skutečnosti moc negrilují, ale spíš udí. Maso bylo neuvěřitelně načichlé kouřem. Měli jsme několik druh ryb, chobotnic a dalších patvarů. Večer většina posádky odjela a zůstalo nás na další dobrodružství jen 7. A o tom příště.)

Voyage to Karimunjawa islands

View Larger Map

Uf vstávání ve 4 hodiny ráno. V pět už čekáme na benzínové pumpě na příjezd místní agentury, která nám prodala až příliš slibný „balíček“.

Nás balíček:
Za 575 000Rp ( 1150Kč) na osobu výlet, který obsahoval:
6dní + 5 nocí na ostrově Karimun
Autobus do přístavu a zpět
Přepravu trajektem na ostrov a zpět
Výlety na 5 ostrovů
12x jídlo
3x potápění
1x plavání se žraloky.)
Nakonec přece jenom dorazili, trošku se rozpadající autobus nás dopravil do přístavu Jepara. Kde jsme měli původně jet trajektem, ale nestihli ho objednat, takže nás tam čekala malinká lodička pro 20 lidi. 6 hodin plavby! Slunce, vlny byly neuvěřitelné. Snažili jsme se najít místečko ve stínu a spát, spát celou dobu. Loď se šíleně houpala, takže většina „slabších“ (hlavně Asiatů) to nedala.
Po příjezdu na největší z 27 ostrovů součástí souostroví Karimunjawa, jsme se ubytovali do pokojíčků (jen postel, foto sem nějak zapomněla udělat:)) a vysvětlili si pravidla o elektřině. Elektřiny je na ostrově málo takže fungovala jen od 6pm do 6am. A vyrazili jsme za žraloky. Jak jinak než lodí.
Když jsme zjistili, že celý pobyt budou jenom plavby z jednoho ostrova na druhý Asiati měli vyděšené šikmé očička. Připluli jsme k několika domečkům a nádržím se žraloky (cca 1metr velkými, prý býložravými). S malými obavami do nádrže vlezli všichni. I já! Nohy i ruce nám zůstali všem:) Poté jsme se šli projít mořem a pozorovat západ Slunce. Cestou nás potkala například vtipná mořská okurka a další potvůrky.
Večer ( a pak všechny další) jsme trávili procházky po ostrově a chlapci objevili pívo ( 25 000Rp = 50 Kč za 6dc láhev) bez kterého se ani den neobešli. Honzík jich vypil tolik, že si za to kupuju dvoje šaty tento týden:)

2 dny v Semerangu mezi výlety:)

Po dvou dnech výletů je čas vrátit se na 2 dny zase do práce, než vyjedeme na další výlet na 6 dní. Jelikož v úterý žádná RS není, tak dopoledne jen dospáváme a odpoledne vyrážíme do centra na internet, abychom vyřešili všechny resty a večer se tu setkali s VP ICX. Na programu mtg. bylo řešení nápravy projektu. VP ICX přiznal, že to nestojí za nic, ale nic konkrétního nám zatím neřekl, jenom, že se to zlepší, a že nám dá vědět. S tímhle pocitem jsme šli na mtg. s VP ER, abychom mu dali školení o produktech v ČR. Byl z toho celkem nadšený, tak doufám, že tady něco použijou, protože z ER produktů tu nemají na LC úrovni vůbec nic. Když jsme mu řekli kolik vydělávem v ČR za Career Days, tak málem spadl ze židle.  Za odměnu nás, ale hodil domu na motorce, takže jsme vyzkoušeli konečně nejpoužívanější dopravní prostředek tady (na 1 auto jsou tu tak 2-3 motorky).

Ve středu máme další roadshow, kterou s Dádou dokonce chairujeme. Až na začátek, kdy nebyly připraveny vůbec ppt., videa a další věci od OC, se nám RS povedla a děcka odcházeli fakt spokojený (a my s naším výstupem taky). Večer byla pro nás připravena welcome party. Jelo se ve velkém stylu. Pronajali pro nás kavárnu a každý trainee prezentoval svoji zemi. Jelikož se vítalo celkem hodně trainees, byla party celkem zdlouhavá, ale naše rozlámaný karlovarský oplatky všem chutnali. Na rozdíl od welcome party v ČR po oficiální části nic nenásledovalo (jelikož se tu nepijeL), a tak jsme mohli spokojeně v půl jedenáctý vyrazit domu.

Cestou jsme se stavili ještě u bankomatu, jelikož nám pomalu docházejí peníze a naší VISA kartu tady vůbec nikde neberou. Bohužel i v bankomatu jsme měli problémy, jelikož jsme zjistili, že maximální výběr je 2,5 milionů rupií. My potřebujeme na celý pobyt zhruba 3krát tolik a za každý výběr se platí poplatky, což nás moc nepotěšilo, ale na výběr jsme moc neměli.

Borobudur, beach and Yogyakarta

Zvětšit mapu

V pondělí ráno jsme stávali už v 5, jelikož v 6 jsme se měli setkat 10 trainees a nějaký AIESECáři před univerzitou a společně vyrazit 2 minibusy na výlet. Samozřejmě jsme tam byli první, a když postupně do půl sedmý dorazili ostatní, zjistili jsme, že nemáme žádný minibus.  Po dlouhém jednání nám přijel v půl osmé minibus a my (6 trainees a 1 AIESECář) mohli vyrazit do Borobudur.

Cesta trvala skoro 4 hodiny, ale stála za to. Nádherný budhistický chrám (chráněná památka UNESCO) a před ním spousta prodavačů suvenýrů, kteří nás lámali, ať si něco koupíme za přehnaný ceny. Abychom mohli do chrámu, dostali jsme každý krásnou zástěru na přikrytí nohou a mohlo se vyrazit dělat spoustu fotek. Když jsme se focení a chrámu nabažili (což nám zabralo asi 2 hodiny), jeli jsme do Yogyakarty na dobrý místní oběd a pak na plážičku. Jelikož cesty všude tady trvají dost dlouho, sledujeme na pláži západ slunce. Někteří se i vykoupali, ale nás to moc nelákalo, takže jsme jen užívali romantiky.

 

Už za tmy (stmívá se tu už v 6 hodin) vyrážíme zpět do Yogyakarty. Tady si prohlídneme místní palác (pouze z venku, jelikož je už zavřeno) a projdeme místní trh. Potom zamíříme do McDonaldu, kde se konečně pořádně najim a jsem spokojený a připravený na cestu zpátky do Semerangu. Jelikož, ale AIESECář, který nás veze je unavený, tak jedeme ještě k jeho rodině, kterou má v Yogyakartě, aby se na chvíli vyspal a byl připraven na cestu zpátky. My mezitim sledujeme Harryho Pottera. Po hodině spánku jsme ready na cestu, takže v půlnoci vyrážíme, abychom mohli být v 3 ráno doma a jít konečně spát.

Dieng Plateau

Zvětšit mapu

Jelikož práce tady moc není, rozhodli jsme se cestovat. Dimas nám nabídl, že nás veme do Dieng Plateau, což je místo vzdálená asi 120 km od Semerangu. 120 km tady znamená přes 3 hodiny jízdy, takže pokud si naplánujeme, že vyrazíme v 8, tak vyrazíme v 9, cestou se stavíme na obědě (opět výtečné maso na špejli s rýží) jsme na místě kolem druhé hodiny. Dieng Plateu se nachází 2000 m. nad mořem v sopečných horách. První místo, které navštívíme jsou staré hinduistické chrámy. Bylo jich tu 990, ale zbylo jich jen 8. Vlastně to ani nejsou ani chrámy jen malinký stavbičky, kde se může modlit jedna osoba.
Když uděláme spoustu fotek pokračujeme k místu 2 - k barevnému jezeru. Jeho zvláštní zbarvení je způsobený velkým množstvím fosforu, který obsahuje. Můžeme vidět i bubliny, který z něho unikají, tak se radši dlouho nezdržujeme a vyrazíme na film o zdejším kraji. Dozvíme se, že naposled tu sopka vybuchla před 20 lety, dodnes se používají plyny z ní k výrobě energie, tak se jdeme podívat až ke kráteru. Stojíme přímo u něj a vydíme jak bublá. Díky tomu, že plyny jsou jedovatý, tak se nezdržujeme radši dlouho, i když Dáda musí udělat tisíc fotek a jedeme domu do našich postýlek.

Pravá indonéská svatba, nebojte ne naše:)

Přesto, že byla sobota, měli jsme dost napilno.

2 roadshow v jeden den! Na první přišlo 425 studentů! To byl mazec, skupinky po 50 dětech se moc zvládnout nedali a ne všichni měli překladatele, takže byl i problém jazykově. I když jsme dorazili všichni do druhé školy o hodinu později, nebyl to problém a vše hladce proběhlo. Dětí bylo jen 30, ale úžasné. Nejchytřejší ze všech škol! Všichni mluvili plynule anglicky a nebály se zeptat na cokoli o HIV či SEXu.
Pak jsme se přesunuli na oběd ( nudličkýýý, už nám rýže leze krkem lehce). První restaurace, kde měli uvedeno, že se dá platit kartou VIZA. Jenže nakonec jim to mašina při placení odmítla. Je to tu trošku problém všichni trainees mají VIZU a jsou zvyklí platit kartou a bohužel i letenky dělají problémy. Vyšli jsme z restaurace a hustě pršelo ( v tuto dobu to tu není obvyklé, období dešťů je od listopadu do dubna). Nebylo to ideální, bo jsme mířili na přehlídku místní kultury. 3 hodinový průvod složený z 36 různých vystoupení procházel ulicí Pahlawan, kde se představil vždy nejprve vládě a poté čekajícím lidem. Trošku jsme zmokli, ale stálo to za to! Byli jsme tam snad jediní turisti, takže jsme chvílemi byli i my atrakci a fotili se s různými lidmi. Když už nás bolely nožičky, šli jsme si projit stezkou kamínků, která má být léčivá a do místního parku. V parku byla umístěna socha matky s 2 dětmi, což symbolizuje doporučenou velikost rodiny pro místní občany.
Večer jsme dostali nabídku podívat se na Indonéskou svatbu. Samozřejmě, že jsme šli! V Indonésii se na obřad zve pouze úzká rodina a na „oslavný obřad“ všichni známí. Ženich byl místní doktor, takže akce to byla veliká (500 lidí i více). Vše probíhalo v luxusním hotelu, kde nás přivítali obrazy z profesionálních fotek ženicha a nevěsty, dostali jsme deníček s jejich fotkou a zařadili se ho obrovské řady. Řady gratulantů. Na pódiu stáli novomanželé a po stranách jejich rodiče. Každý, kdo přišel, jim poblahopřál a přesunul se do sálu s jídlem. Chudáci tam stáli celý večer (prý až 5 hodin) a to bez jídla. Místo na sezení měli jen VIP hosté, ostatní na stojáka. V celém hotelu bylo asi 20 stánků z různých druhů jídel a sladkostí. Hosté se cpali a okolo běželi na plazmách fotky novomanželů, záznam z oficiálního obřadu a živý záznam přijímání gratulací. Venku stály obrovské cedule, což byly ve skutečnosti gratulace od těch, co se nemohli dostavit (nechyběla také vláda, rada lékárníků a další významné osobnosti města). Vše bylo laděno do tyrkysové a vypadalo ohromně. Po několika nášupech (Dimas zvládl 4porce!) jsme se zpátky do reality a našeho domečku.

Rádio, překvapení a „indonéský čas“

V pátek ráno jsme měli další roadshow. Domluvili jsme se, že přijdeme dřív, abychom vše nacvičili. Takže jsme s Honzou od 0830 čekali ve škole jak roury, než všichni přišli v 0930 a nic jsme nenacvičili. Těsně před začátkem se rozhodily role a šlo se. Honza vedl celou roadshow (šikulka). Do třídy přišlo 70 lidí a konečně to mělo spád. Děcka se snažily a dokonce uměly i anglicky někteří. Nakonec mi všichni zazpívali „happy birthday“ a moje skupina vyhrála best tým.)

Večer jsme se měli přesunout na hlavní třídu ( Pahlawan street) společně s místním rádiem, který je partner našeho projektu a dělat off air show. Opět jsme přišli na čas. Chyba! Strávili jsme čekáním na ulici hodinu, když přišli další lidi z projektu, že se celá akce ruší a posílají pro nás auto. Čekali jsme dalších 20minut a fakt nás to už naštvalo. Najednou z poza domu vyšla skupinka AIESEcářů, trainees a lidí z rádia -zpívali a přinesli mi dva dortíky. Bylo to super:) Tak sem jim pro jednou zase odpustila, že přišli pozdě. Poté jsme hodinu chodili po ulici, rozdávali letáčky a hráli hry ve společnosti místního rádia a jeho maskota. Honzíček měl zazpívat českou tradiční píseň…tak zvolil Co jste hasiči:)